KNTRFKT

Podle mýho názoru je Malý princ odrazem našeho charakteru, našeho ega a našeho vnímání světa jako celku s tim, co k němu patří - lidma, který nám vstupujou do života a zase mizej, našeho pohledu na to, jak s v jakých situacích chovat a jak bychom se vlastně celkově chovat měli. Kniha tak nabízí člověka zrozeného jako corpus tabula rasa, kterého tvaruje okolí a podle toho, koho potká, tak je mu dovoleno růst. Tenhle človíček si ale bere ze života jen to nejlepší a nedovolí negativům, aby ho změnili/udělali z něj někoho, kdo podle něj sám není. Člověk pak zažívá takový menší národní obrození duše a říká si, že by bylo krásný, aby to takhle vnímali všichni. Aby každej dospěl k tý svý osobnostní renesanci a chápal mezilidský vztahy/vztahy obecně tak, jak chápaný bejt maj (vim, že tenhle pohled na svět je strašně variabilní a nedá se hodnotit objektivně) a aby si každej uvědomil, že ta růže, kterou někde nechal třeba vůbec nechtěla, aby odešel. Naopak každá růže by si měla uvědomit, že se někdy chová jak pěkná kráva. Že každej jsme sám svého štěstí strůjcem a jsme tak svobodný, jak si to sami dovolíme a že každej prostě nechápe, že materialismus a pocit mít toho spoustu, (ať už jsou to věci hmotný, nebo nehmotný, tady si vtom může každej najít, co chce), většinou znamená, že jsme míň svobodný. Malej princ si vymodeloval svůj svět, ve kterém neexistovala možnost, že by nedostal odpověď, nebo že by ho někdo odpálkoval, aniž by mu sám nevysvětlil svůj vhled. Tohle jsme my ale tak trochu zapomněli. Suma sumárum, Malý princ prostě reflektuje to, jaký jsme lidi a tim pádem, jak celou knížku vůbec můžem pochopit.

Když bych měl nějak sesumírovat dojmy z celý týhle postapo Kotletovy trilogie jednim slovem, asi by to bylo slovo "prcárna". Jak sám Kotleta v nedávnym rozhovoru na Óčku vysvětlil, sex má člověk za peníze (míněno slovní spojení "mít sex") a je to jen něco hrozně neúdernýho, citově plochýho, co nemá za účel nic jinýho, než ukojit zvířecí pud, tupě se zatlemit, zapnout kalhoty a jít zas o dům dál. Naproti tomu "prcat" je podle něj něco, co vyjadřuje hlubší lidský city, náklonost k daný osobě a erotiku v tom čistym slova smyslu. Po týhle osvětě pak musim říct, že se mnou ta série strašně vyprcala, což musí každý chápat v nejlepším slova smyslu. Moc bych se nepozastavoval nad tim, jestli skutečně dokáže Python sejmout člověka na tři kilometry a ani bych nerozebíral podmínky nastoupení nukleární zimy. S těmahle faktama má totiž Kotleta sex a vůbec se nad nima nepozastavuje, což je pochopitelně dobře a knihám to jen prospívá. Uplně mě dostaly postavy, který celou sérií buď jen zběžně prolítly, nebo se zdržely delší dobu a všechno nakonec dotáhly do konce (dobrýho? špatnýho?). Protože přesně tohle je věc, která dokáže člověk udržet v bdělym stavu, celou dobu přejete Ryanovi, aby mohl zas jednou vohnout Alici, aby se Japonci sebrali a nehráli takový srágory celou dobu a přestalo jim bejt všechno putna. Knihy jsou zkrátka přecpaný brilantníma nápadama (mesiáš v podobě bejvalý porno hvězdy), scénama chvilku připomínající Žhavý výstřely a celkově úžasnou autorovou domýšlivostí souvislostí na téma, jaký by to asi bylo, kdyby padnul systém jako takovej a vláda by mohla bejt směřovaná/uzurpovaná jednim jedince, případně pošahanym společenstvem, jehož příslušníci už nesdílej (v tý době už se dá říct archaický hodnoty, který slepovaly původní společnost vnějak fungující celek/organismus) to, co my teď a tady. Uplně jsem si dokázal představit, jak by asi svět vypadal, kdyby se v Klubu rváčů podařilo Tylerovi přeměnit svět, přeměnit pozlátko v prach, kdy by si každej musel uvědomit, že se má vlastně dobře. Tahle symbolika se odráží i v trilogii Kotlety, kdy jednomu fakt dojde, že je asi možná dobrý žít v garsonce, ale moct se každej večír umejt teplou vodou a sežrat KFC, protože ve chvíli, kdy by se člověk vrátil ke kořenům, by se celej tenhle systém, kterej držej pospolu většinou nepsaný pravidla a vůle lidí nežít jako zvěř, zbortil jako domeček z karet, nebo kariéra Kevina Spaceyho... Už jenom to, že někdo dokáže myslet v tomhle rozměru a ještě to podat zábavně, tři knížky nenudit a posouvat děj relativně smysluplně dál, považuju za minimálně skvělý.