alchac

Rozkaz Netpolitflixbyra zněl jasně – ukrást Dítěti lopatičku (Rýček), análně s ní znásilnit Morella a následně umlátit rudokrké bílé nacisty s odznakem. Když došly zlodějské nápady (tj. zhruba v půlce), tak se tomu sice sesypaly veškeré již tak chatrné základy dějové patologiky a úpa všichni se začali chovat jako hovada (přesněji jako ještě větší hovada), nicméně to Timurovi a jeho vysmažené parťačce nezabránilo propotácet se ruku v ruce vstříc závěrečnému parodicky neakčnímu nesmyslu. Nebýt přepálené stopáže, dal bych brblavé tři, nebýt majorzemanské agitační linky, dal bych umrněné aťnežeru dvě, nebýt toho nebetyčně idiotského a patrně z toho důvodu zbaběle utnutého konce, bylo to možná na jednu z milosti. Bylo. Nebylo. Splachuji.

Ač jsem co se jakéhokoliv hajpu týče obvykle velký septik, přece jen mi to nedalo nezhlédnout, kterak nám kariérně uvadající Mikuláš zase jednou vylezl z klece, či zde bych po konzumaci spíše řekl z klecového lůžka, neboť jím ztvárněná sériová masařka byla opravdu výjimečně odporná a několik „brrrr“ momentů vyvolávající. Pozitivně kvituji pomalejší tempo, žel krom výtečné práce s ústředním pohůnkem Toho pána zezdola (ups, to bylo asi trochu přítlačné křídlo, co?) film až příliš okatě chce být novou Sedmičkou Mlčících Annabelle, přičemž ale disponuje až děsivě triviální zápletkou (a to jako fakt, když jsem to rozlousknul i já), představitelka hlavní role má do Klerys asi tak daleko jako já do olympijského desetibojaře a atmosféra od výborného entrée postupně upadá až k berličkovému porušení druhého z pravidel pátera Knoxe, což mi finální dojem rovněž poněkud zkazilo. Takže po těžkém rozhodování taková tučnější trojice.

Po dosti blivné Chanovské spojce jednoznačně krok zpět, tj. zpět ke qalitním Qéčkům, žel nedostižný prof. dr. h. c. v oboru autisticky aspergerového šarpejování Kaas je jako inspektor Karel Mourek objektivně nenahraditelný, podruhé změněný přídavný osel (= Ass add) má do původního sympatického fedajína Faréze taky hodně daleko a ta dánská Rosamunda Píková to sama neutáhne, takže i když se pátráním po příčinách úhynu frekventantek odháčkování sluníčkového Óm Nadsamce z bornholmského solárního kláštera Šuk-Lin série doufám pomalu vrací do starých dobrých Qolejí, pořád je to asi jako koukat na Mlčení jehňátek s Luďkem Sobotou v roli dr. Lectera, pročež výsledkem je taková velmi rozpačitá trojice s nesmělým doufáním v temnější a napínavější zítřky s trochu qocientně kulantnějšími zápletkami a pointami bez snahy o Holé Wůdů, aby zase detektivové nebyli ve finále za nesvéprávné kretény.

Vyskytovat se v bezprostředním okolí vrtkavého psychopata Jindry Osmého bývalo rizikovější než povolání reaktorového technika na Kádevatenáctce – takový Tomáš Cromwell by mohl vyprávět, co tehdy mohlo i s dlouhodobou monarchovou pravou rukou udělat předložení jednoho ne zcela povedeného sívíčka potenciální budoucí první dámy, tj. aspirantky na dvorní pracovní pozici zdaleka nejrizikovější, neb zde krom uhýbání před rozličnými vzájemně animózními dvorskými klikami se silně oponentním výkladem nejpopulárnější sbírky židovských pohádek musela být dotyčná v permanentním napětí, zda se ten její paranoidní žárlivec zrovna blbě nevyspí, zda se mu večer postaví, zda mu náhodou nepípne na radaru vizuálně vytuněnější inkubátor kýženého dědice atp. Prostě práce na hovno, kdy z jedné strany to zavánělo předčasnou kremací a z druhé sekyrou, pročež s dotyčnou by životní pojistku neuzavřel ani ten nejzoufalejší pojišťovák. Pokud tedy předmětnou hauptku vzala vzdělaná a na svou dobu poměrně pokrokově smýšlející Káťa, zdálo se býti vskutku pouze otázkou času, než bude muset truhlář v Toweru zase dělat přesčasy, no a o tom, proč to (možná?) tak nakonec nedopadlo, velmi pěkně pojednává tento výtečný film s mírně mušketýrsky ahistorickou náhrdelníkovou zápletkou, díky níž byla mocichtivá pedofilní kun(d)a Seymour skoro pět minut za hrdinu, okořeněný dokonale inkvizičně tísnivou atmosférou, v němž vedle výborné Alči (zejména její závěrečné kohlhaasování bylo úchvatné!) podalo podle mě životní výkon Desatero, které se v duchu Stanislavského metody pro tuto roli nejen porážkově vyžralo a uhnalo si šikézní bércáky, ale patrně tak minimálně měsíc domácky násilnilo svou aktuální životní družku  – vpravdě odpudivý výkon, z něhož se mi v některých momentech uzlovaly palce u nohou, vykreslující toho tudorovského zmrtského saďoura non plus ultra cca tak, jak jsem si ho vždycky představoval, tj. někde na pomezí herr Bobliga a starýho Harkonnena.

Ve Vyšných Vlkodlacích za mlhou hustou tak, že by jí nerozkrojil ani přítomný Obersturmbannführer Keaton svistem své zdvižené pravice, žije Diablo Golemovič Imhotep, jemuž můžete ale klidně říkat Toby, co z nudy pořádá übermenschí bárbekjů, i když zejména v případě těch elektrikářů mu v podstatě stačilo toliko hodit kopyta na stůl a počkat, až mu do kotle zahučí samospádem. Ale ještě než stihne dorazit Max von Sydow, vstupuje do hry nejprve koncentrákovaná síla Magneta metamorfujícího z prof. Xaviéra, jemuž ale hodí do kabaly světelnou... hůl tajemný cizinec, který ví, jak utnout vodopád otravných dotazů v noci po druhém rande a jehož chronická zrcadlofobie musí být všem domorodcům krajně podezřelá… A k tomu všemu hraje od začátku do zblbnutí hudba převzatá odněkud z Robina of Sherwood. Čili jde o snímek tak bizarní, že to kupodivu nějak, byť spíše kouzlem nechtěného, docela funguje a nebýt občasné utahanosti, byl bych vlastně ve výsledku úplně spokojen. P.S.: Zajímalo by mě, jak se otec Mihail tvářil poté, co mu Toby sdělil „I am afraid the Jews were right“ a kdo z dvojice vévoda Leto a agent Crawford by našel ponorku, kdyby si oba hoši společně hupsnuli do horké mydlinkové koupele.

Středostavovská anglická kikina vyrazivší si sama s rancem plným peněz na výlet zcela bezpečnými a výlučně civilizovanými altruisty osídlenými pláněmi amerického středozápadu druhé poloviny 19. století za účelem návštěvy svého exnabíječe je samozřejmě značně Tupá již na první pohled a nebýt řízení osudu, které jí přihrálo do ruky velmi kvalitní rudý Bič, byla by promptně zkompostována již na první zastávce dostavníku. Na jedné straně materiál nelibě mi zavánějící Šerodenním 1883 do té míry, že jsem se chvílema fakt bál, jestli se tam holky náhodou někde nepotkají a nebudou dvě hodiny filozofovat o nesmrtelnosti chrousta nad mrtvým kojotem, na stranu druhou jsou uvedené momenty v tomto roud můví vkusně vyváženy pácháním těch nejohavnějších odporností a nejodpornějších ohavností keriktry zhusta zvícími páně Zombího pekelné famílie na návštěvě Karnevalu s naprosto lahůdkovým záporákem a jeho temně démonickým Lucou Brascim vzhledem budícím dojem Djanga vyskočivšího ze své rakve po cca čtrnácti dnech tlení i se svým neodmyslitelným železářským příslušenstvím. Přestože jsem tedy měl tentokrát z oblíbené paní Emílie mírně smíšené pocity, neb jednak na můj vkus mohla její postava být o něco méně Brontëová a o něco více azincourtová, druhak pak její hendikep ponechával velmi málo prostoru pro fantazii (sluha jí onehdy místo Toníka měl asi raději tematicky vhodněji zahrát něco od Schuberta), celkově převažují pozitivní dojmy. Prostě takový všeobecně optimistický western se stylově špagetovým hudebním doprovodem a bez jediné kladné postavy o tom, jaké fajn věci byly kromě brambor přivezeny z Ameriky.

Kdyby se Rosamunda Pilčrová nejprve zčadila jak sádrovej ježek, následně juknula na Vetřelce a poté se jala s flaškou jahodové Baileys u ruky "literárně tvořit", výsledek by zřejmě nebezpečně připomínal scénář této sladkobolné rohypnoliády.

Takhle to dopadá, když se někdo snaží nacpat různé Šejkspíry (a Kurosawu k tomu) do sudu špaget - nevýrazná kečupovitá čalamáda bez výraznějšího chuťového ocasu, byť se z ní jeden po konzumaci jistě nepoblije. Což ovšem za mě stačí toliko na slušnější dvě.

Základní nápad vlastně vůbec není blbý, resp. žel není ani trochu sci-fi, neb s ohledem na aktuální dění to skoro vypadá, jako by Garland překvapivě přesně predikoval obsah rozhodnutí SCOTUSu v kauze blbě střeleného kačera a toliko protáhl jeho možné důsledky ad absurdum. Způsob provedení zdá se mi ovšem poněkud nešťastným, neb autor honil příliš mnoho zajíců, či občas to působí spíše tak, že vlastně sám neví, co chce říci a neříci, což smícháno s jeho rohypnolovitými trejdmárky neúměrně zatěžuje diváka tím, aby nezalomil a současně jaksi znemožňuje se pořádně probrat a vše pobrat při těch asi dvou momentech, kdy se jakože něco silného děje (zde mám na mysli zejména srebrenickou vložku), přičemž konec pak takto vskutku působí  dojmem, že tam je naroubován z jiného filmu. Prostě zase takový dort pejska a kočičky, který i když upatláte z kvalitních surovin, tak mu nutně musí chybět nějaký ústřední chuťový prvek. Ale jako úplně blbé to nebylo, to zase nemohu říct.

Perfektně napsaný, obsazený, zahraný a zrežírovaný tísnivě mrazivý zapadlý filmový klenot, který je univerzálně převoditelný prakticky na libovolný Orwellistán. Neuvěřitelné, že pod tak skvělým filmem je podepsaný Soukup a František Němec se zde s předstihem jasně kvalifikoval pro dabingovou a divadelní roli sira Humphreyeho.