Marze

Benátky nemám rád, při cestě na jih se jim lze málokdy vyhnout. Druhou návštěvu jsem byl v moderním městě, třetí na pláži na severu a čtvrtou spal na karimatce na parkovišti před autobusem, než se ostatní vrátí. Nejméně třikrát za den tam připluje rekreační loď velká jak panelák a 5 tisíc lidí se z ní vyvalí na celý den ke kanálům. Koupí si sotva zmrzlinu a zanechají dost odpadků. Přesto se tento díl dal příjemně strávil ve společnosti obou protagonistů a hlavně inspirativních rad fotografa Šibíka. Maska "morového doktora" by dnes vyděsila v době koronavirové pandemie každého.

Mnoho zajímavých údajů. Na nálezu luxusní sandále bohatého člověka značky Gucci, který byl líný opravit prasklou přední sponku a radši si koupil sandál nový vidím paralelu s dnešní dobou.

Na díl jsem se hodně těšil, protože Budapeště je moje oblíbené město, na rozdíl od nepřátelského psychotického Londýna. A nezklamal. Budapešťské kluby mám kdysi dávno prolezlé, ale ohledně "ruin pubs" jsem se poučil a vypadají sympaticky. Jsem rád, že nejsem sám, kdo by zde neuměl fotit, stejně jako v slavných termálech. Škoda že Šibík ještě nedal cenné typy jak fotit na slavném budapešťském hudebním festivalu Pepsi sziged. Pěkná závěrečná písnička.

Nejvíce mě šokovaly záběry stahování zvířat z kůže zaživa, trhání nohou netopýrovi zaživa jednu po druhé, brutálně strhnutý krunýř želvě. Opravdu pověstná asijská krutost vůči zvířatům a jejich iracionální postoj k bolesti. Ani Alláh nemá slitování s bezbrannými tvory. Zaujala mě myšlenka, že Krišna a Šiva jako propagátoři "ochutnávky rozkoše" před rájem, způsobili v Asii děsivý populační růst.

Moc pěkně záběry. Shlédl jsem na TV Prima Zoom.

Začátek mě trochu vyděsil když jsem nepochopil jaká je souvislost se svištěním bomb a přeměnou z chlapců na chlapy když každý má různé adaptační mechanismy. Ale pak se vyprávění slušně rozjelo. Na další řečnickou otázku fanatismus a krutosti Němců nechápe v Evropě nikdo dodnes.Některé historky pamětníků jsou velice silné.

Londýňané jsou velmi podivní a fotit je vypadá na pěkný stres. Čekaní v šest ráno na běžkyni nebo paní se psem připomíná náš současný obvyklý koronavirově pandemický den.

Dokument o bizarně neklidném člověku děvkaři, který dělá dokument zábavným. Jeho tvrzení, že bez lidí by bylo přírodě lépe je axiom, který se nedá vyvrátit, ale lidi k svému vyhubení zdárně kráčí.

Velmi známé město jsem jen já necestovatel jsem byl třikrát. A přínosné postřehy o focení. Na fotku se opravdu často vejdu buď já, nebo památka. Kouknout se na místní pohledy, odkud je fotí profici je dobrý nápad.

Shlédl jsem na TV Seznam.