Faidra

Máte pocit, že rodiče vašeho vyvoleného by nemuseli být vaší osobou nadšení? Žádné strachy, pokud jste se nic netušíce nerozvalovali po pohovce v ordinaci s vaší potenciální tchyní a nevykládali jí podrobnosti z vašeho vztahu, tak to tak hrozné určitě nebude. Scénu, kdy nevinně nevědomá Rafi líčí zuby skřípající Lise své nadšení z jisté části těla Lisina syna, jsem proplakala smíchy. Ovšem nutno říci, že jakkoli je Uma herečka více než schopná, nebýt Meryl, byl by to nanejvýš slušnější nadprůměr.

Hlava omlácená o stůl při sledování tohohle mě vážně bolela, ale ještě víc bolí srdce za Rogera Moorea.

Po prvním zhlédnutí jsem z toho byla v pozitivním slova smyslu solidně vedle. Při dalším už méně, na čemž se dost podepsaly i některé herecké výkony. Ovšem nad nápadem a technickou stránkou věci může člověk stále spokojeně pomlaskávat, vynikající Hugo "Smith, agent Smith" Weaving přiměje zapomenout na chvilkovou topornost některých svých kolegů (i když tomu chudákovi přes všechny jeho pozoruhodné snímky už asi nic Smithe neodpáře), paralely s nejrůznějšími filosofickými směry nejsou bezděčně směšné a jako celek to obstojně zapadá do sebe. Jen je nezbytné zapomenout na to, že kult zrodil ságu, jejíž další dvě části jsou povětšinou už jen neuvěřitelně trapnou nechtěnou sebeparodií.

Gott mit uns...

Pro mě je nepřekonatelná verze s Ralphem Fiennesem, která mi přišla podstatně barvitější. A rozhodně ne proto, že na rozdíl od téhle barevná je. Wylerův film je pro mě statickým a ničím nevybočujícím příběhem o lásce a zradě na pozadí severoanglických vřesovišť. A dokonale neživotným, což se týká i herců, čemuž nerozumím, protože Olivier i Oberonová mě mockrát donutili k potlesku. Tady ale ne. Ten film má v podstatě všechno kromě atmosféry, šťávy a života, přesvědčivosti, díky které jsem měla u knihy i Fiennesovy verze pocit, že stojím na pokraji hluboké rokle, točí se mi hlava při pohledu do její černé hloubky, mrazivý vítr mi proniká až do kostní dřeně a slyším pláč duchů. Toho jsem se zde nedočkala. A další potíž byla, že Heathcliff v mých představách je poloviční démon, jehož nezkrotí lidská síla. Olivierův ve mně budí pocit, že by ho zkrotilo pár pohlavků a půlhodinové klečení na hanbě.

Zase si jednou za čas procvičím kondicionál prohlášením, že svět by blažen byl, kdyby takových seriálů bylo bývalo natočeno víc. Nezbývá než doufat do budoucna, ale s účastí Burtona a Oliviera mohou počítat už pouze nebeské ateliéry, tak se můžeme spolehnout jen na britskou a evropskou televizní tvorbu, která dává jisté naděje. Ale že by někdo příběh jednoho z největších a nejrozporuplnějších géniů hudby nebo kohokoli jiného dokázal podat s takovou přesvědčivostí, bez obvyklých biografických klišé a se skvělými herci, tomu je mi zatěžko uvěřit. Richard Burton vdechl Wagnerovi mnohé ze sebe samého, ať už nepokoj a bouřliváctví nebo unavenou deziluzi a propad do beznaděje. A bolestně nám připomíná jak to, že vše velké se rodí ze smutku a neklidu, tak fakt, jak velkého herce jsme v něm ztratili.

Gibsone, až se my dva potkáme v pekle, tak si mě opravdu nepřej!

Tady by měl být konstruktivní, smyslupný komentář. Bohužel jediný, který mě napadá, zní: "Uááááááá!"

Když jsem to před léty viděla, měla jsem pocity dost rozporuplné. Když jsem přelouskala Kunderovu předlohu nejprve anglicky a letos konečně česky, nic se na tom nezměnilo. Hodně věcí na filmu může zaujmout a také zaujme, ale ve mně nic zásadního neprobudil. Příliš mnoho věcí je naťuknuto a poté opuštěno bez dalšího vysvětlení a divák často v pohnutkách a jednání postav beznadějně tápe a nerozumí jim. Příkladem budiž samotný vztah Tomáše a Terezy (a Sabiny) nebo jejich návrat z emigrace. A tak v nás vzdor vynikajícím hercům (Daniel Day-Lewis šel při svých obvyklých pečlivých přípravách na roli tak daleko, že se učil česky) neustále a nepříjemně roste pocit, že jsme mimo mísu. I zobrazení českých reálií ve mně budilo spíš rozpaky než co jiného, protože některé scény z předsrpnového Československa působí dojmem, že se odehrávají v carském Petrohradu, a venkov pro změnu dojmem bukolické naivity kombinované s buranstvím. Naproti tomu konec, který znamená pro spoustu filmů pád z výšky, na mě docela zapůsobil. Není to špatný film, to vůbec ne, ale dusí se vlastním příliš velkým soustem.

Půvabný rodinný snímek a rodinný klenot studia Disney. Co jsem kdysi hltala jedním dechem coby dítě, dnes obdivuji jako dospělá (tedy úředně dospělá), protože vynikající animace a vypracovaný příběh neztrácejí kouzlo ani v silné konkurenci Pixaru. Hudba a písně jsou neošizenou polevou na chutném dortu.