Hr.Anostaj

Celkem komorní konverzační drama, které by se dalo shrnout jako "čtyři rozhněvaní vojáci" a bez zásadnějších úprav by se dalo převést na divadelní jeviště. Dlouhé scény bez jediného střihu, vypjaté emoce na obou stranách přenášející se i na diváka, uvěřitelné a příjemně civilní herectví, nejednoznačná morální otázka, na níž může i divák sám v sobě hledat odpověď, to vše lahodí oku mému. K tomu navíc drobné, leč milé detaily (předpisový postup kontroly odebrané zbraně) a pár experimentů, např. sexuální scéna časově jedna ku jedné skutečně od začátku až do konce. Za ránu pod pás považuji otevřený konec, který přímo čiší tím, jak byl utnut střihačovými nůžkami a nerozhodností tvůrců vybrat ze tří již natočených konců ten pravý. Ale jak sám režisér prohlásil - tato otázka a vůbec postoj k celé problematice nejsou v izraelské armádě dosud nijak uzavřeny, i film tedy nakonec zůstává bez rozuzlení.

Dost šokující a v podstatě jednoduchý snímek, u kterého zcela chápu rozporuplné reakce u publika. Hlavní hrdina, afektovaný milovník klasického filmu, jehož prostřednictvím se režisér Amir Naderi snaží vyjádřit svůj názor na stav současné světové kinematografie, dostává jednu ránu za druhou od mafiánských goril a tímto způsobem se snaží splatit dluh po svém bratrovi. Buďto nejsem až takový pesimista, filmový labužník anebo tolik nechodím s popkornem do multiplexů, ale zas tak černě bych to neviděl - že by se za posledních dvacet let nenatočilo nic, co by stálo za to vidět, mi připadá jako hodně silné a ukvapené tvrzení. Tvůrce je sice fanatik, nicméně výsledný film za to stojí - atmosféra, japonština, schopnost vtáhnout diváka, syrovost a divná chuť po krvi, kterou nechá na patře. Nezafunguje na každého, to je mi jasné. Na mě ale ano.

Rozhodně nevšední intimní zpověď pocitů a nejnitěrnějších tužeb dvou skutečných, živých lidí a jejich hledání sebe sama ve světě, kde se vše okolo dělí do škatulek muž/žena, přičemž oni ani do jedné z nich nepatří či patřit se necítí. Nechtějí po nás politování ani aktivní podporu, jenom toleranci a klid, aby si to sami se sebou mohli vyříkat a najít takovou pozici, ve které by se cítili spokojeni. Své obavy či přání se rozhodli vykřičet do světa formou filmu. Snové lyrické pasáže symbolicky líčící život jakési postavy (představující oba tvůrce) se střídají se scénami ve vaně, vzájemným holením nohou a neuspěchaným sdělováním názorů či vzpomínek. Bohužel ta rozvleklost a symboličnost je po chvíli dost ubíjející - pořád to nikam neodsejpá, nic se neděje, žádný vývoj směřující k nějakému finálnímu sdělení nebo katarzi, až se divák (nebo alespoň nepřipravený divák jako já) začne nudit. Hlemýžďky rozhodně mají hloubku, sdělení divákovi i zajímavé audiovizuální ztvárnění, ale jako hodinu a půl dlouhý film to prostě moc nefunguje.