Devadesát Dva

Značný vliv švankmajerovsky surreálné animace a motivů (ruce neznámého se dotýkají, záběry "z venku", kdy jdete s kamerou v detailu, pořád blízko postavě a vše se tak nějak míjí v pozadí, v dynamické mizanscéně, nesledujete ani tolik příběh a okolí, ale jste hodně ve vnitřním kruhu, spolu s hrdinou/hrdinkou) a je to už chvíli, co jsem podobnou animaci viděl... hodně z toho ale cáká touha se předvést, stejně jako Kotlár, "ve stylu", nebo alespoň upoutat pozornost tím, že je vše, spíše než originální a obsahové, afektované. Film se snaží vizuálně opíjet, hraje to surreálno, aby vám pak vše v závěru vykecal na talíř, namísto toho, aby vyšperkoval a nechal diváka přemýšlet ve tmě. To je podle mě chyba. Je to jako kdyby Daria dala dohromady zepár solidních nápadů, jak to bude vypadat, ale jádro jede jaksi samo proti sobě a tak má z nejistoty potřebu se všem vysvětlit a ospravedlňovat. Ostatně, je to taková psychosa, trauma, dítě x žena, dítě, co zápasí s vystavením sexualitě, lesbická zpověď - kdo přesně ví a komu na tom sejde? Třeba je ta protichůdnost a rozpolcenost záměr. Mě to ale spíš přišlo mírně nedotažené na úkor toho, že to chce ukázat tu svoji divokost. Daria Kashcheeva udělala solidní záležitost, u které trvalo, než byla někde k sehnání. Ale po všech těch ohlasech nemůžu příliš říct, že je co kritizovat, protože fakt není co a na tuzemské poměry něco podobného jen tak neuvidíte. 8/10

Na 'La Ciénaga' jsem narazil nesčetněkrát během let a pokaždé, jednou za čas, jej nějaký herec, nebo filmař doporučil, film byl označovaný jako kult, jako úžasný, argentinská nová vlna a blablabla, měl tu auru něčeho zvláštního, ale já na něj měl náladu až dnes, kdy jsem neměl náladu na nic, kromě toho, že jsem se pustil do kombinování příchutí na druhou fermentaci mých kombuchových zásob. A musím do jisté míry říct, že to chápu. Na snímku, jako je tenhle, jde vypíchnout asi hlavně nejspíš jeho atmosféru, všudypřítomný zvuk, tu a tam opravdu skvělý záběr (například záběr holka, jak pozoruje kluky z obchodu s oblečením, nebo jednooký chlapec, sledující televizi u nohou své mámy), to nekonečné ležení a povalování, analyzování věcí, kecání o ničem, odnikud nikam, chlastání červeného vína s ledem v horku a pokuřování. Dokážu pochopit, že řada lidí se podvolí a budou jet tenhle jam a to i když nebudou chápat, ale nemyslím, že jsem byl svědkem něčeho až tak výjimečného, než nějakých vazeb a vztahů mezi dvěma kamarádkami a jejich rodinami, rodinami dvou žen, kde hlavní soustředění je na alkoholičku, která žije s rodinou v jakési vilce s bazénem, kde nekonečná-občasná střelba dětí, co lítají někde venku, dodává specifické pozadí a dotváří zajímavý cyklující element. Já chápu ten půvab, jak se v tomhle filmu všechno bez ambicí děje. Ke konci jsem si vzpomněl na Beckettův "Watt', odchod sluhy/služky a řekl si, že co do příběhu se tu vlastně asi tak stalo stejně. Ženy si chtějí vyjet na dovolenou ale nevyjedou, jedna se na začátku pořezá o sklo, protože je namrdaná a celý film pak řeší, jak bude vypadat její výstřih, nemá led, protože služka odejde, pár bezvýznamných věcí se stane, muž se stěhuje z ložnice do jiného pokoje polovinu filmu a vlastně ani nevidíme konec, jestli to dostěhoval, vidíme ho jen nedělat nic, než chlastat, nesouvisle mlet a pomalu něco dělat. O pozadí se dozvíme málo, nebýt klasických textů distribuce apod, ani bych nepochytil ty detaily, protože to ve filmu takhle řečeno není. Je to vlastně fascinující, celkově, jak tenhle film prezentuje "tak akorát" jako art. Ale s přibývajícími minutami jsem byl schopen se do toho více a více nořit a je to, zase, něco jiného, rozšiřujeme, což je lepší, než pořád totéž. 72%

"Larry! You' fucked!" "Shut the fuck up." "This mothafucka's good!" (...) Dnešní den byl úzávěrkou časově náročného období, končil jsem ho ve hřbitovní síni, oděný v černém, meditující nad životem, nade vším, takhle to vždycky vnímám, jako rozloučení, ale i jako prostor k meditaci. A to jsem ještě netušil, že i dnes současně budu sledovat poslední díl show, která mě v průběhu posledních, speciálně tři a půl let (nepočítaje TV pilot, který jsem viděl už v roce 2015), neskutečně začala bavit, když jsem pochytil, jak ad absurdum dokáže vyhánět svoje banální zápletky ze života, z minimalistických každodenních situací, z věcí, co každý děláme a jsou normální, nebo nás serou. Nicméně každá sranda jednou skončí a za prakticky čtvrt století svojí existence 'Curb Your Enthusiasm' vyprodukovalo 12 sérií, nabitých naprosto killing situacemi (a fakt, že se mi to líbí podpořila i stripová ilustrace Larryho, kterou jsem nějaký rok zpátky udělal, ilustrace jen tak něčeho nedělám). 'Curb...', když se rozjede, tak to nemá absolutní chybu, když se začne vše zamotávat a vrstvit a prolínat, kdy to spadne jako perfketní domeček z karet. Poslední epizoda se samozřejmě stala retrospektivní. Larry se brání u soudu, obviněn z toho, že dal ženě ve frontě láhev vody, protože měla žízeň, čímž porušil zákon státu, kterýžto samotný akt velmi vystihuje celou show. Larry má v podstatě skoro vždy pravdu a vyslovuje věci, které se lidem nelíbí, nebo se nehodí, nebo jsou trochu faux pas, aby mu tahle pravda pak zpětně střelila do ksichtu tím, že ukáže, že říkat pravdu dokáže mít následky. Umět tohle kombo udělat navíc vtipně, to dokáží už jen trochu geniální mozky. Skvělé cameo role po celou show, fakt, že většina věcí jsou zhruba tak nějak "improvizované hrátky s přáteli" tomu dodává ještě větší šťávu, když si člověk řekne, že často je ten smích opravdu autentický smích herců. 'Curb..' je unikátní, mnohovrstevnatý, ale vyžaduje vaši investici, ani ne tak proto, že by bylo složité show chápat, ale že chvíli člověku trvá, než se chytí toho, jak a čím je unikátní. Ale pak vás to tak nějak chytí, na celý život, jako řada dalších ikonických show. Narážky na Seinfelda šli trochu mimo mě, protože jsem se k němu ještě nedostal a kdoví jestli na něj kdy budu mít chuť a čas. Smrt Richarda Lewise finále poněkud podtrhuje, ale s ohledem k tomu, že Larry David chtěl show zakončit už zpátky v roce 2011 je fajn, že se vydrápali k dalším čtyřem sezónám, které opravdu, posledních pár let nastavovaly laťku výše a výše. A když už si člověk myslí, že je konec, "tohle je ten konec, co jsme měli použít" a ta finální hádka... jo, ta banda věčně argumentujících neurotiků, co se věčně vzájemně ojebávají, člověku bude chybět.

Já ten záměr chápu. Možná bych to nepopsal tak hluboce, jako distribuce, ale dva kámoši se po letech sejdou a rozhodnou si odfrknout, procházejí situacemi, jeden hulí trávu, druhý očekává potomka, procházejí emocemi, chodí lesem, kecají u ohně, s něma pes, velmi nenucené, řekl bych, že tomu nejvíc vévodí ta scéna masáže a podvolení v přírodní lázní, kdy tam jen leží, pak si Kurt dá pár prásků a spustí svůj monolog o životě, o dni, co se mu stal, myslím si, že tahle scéna filmu opravdu dává to "něco". Je fajn vidět film, který na nic netlačí a nemusí hned cpát do popředí nějaký politický postoj, nebo zaujímat stanovisko, vyslovovat se, v tomhle je to víc o životě, jaký je, o jeho momentech. Zároveň jde ale o film tak lehký, že ani ničím nevyčnívá. Ale přesně to jsem po úmorným týdnu a kalbě potřeboval, něco, co vlastně je a zároveň není moc o ničem.

Romantika podle Kaurismäkiho, to je jiná. Je, Bože, tak minimalistickej, ale říká tak hodně, takovým málem. Stačila mi jen úvodní minuta od pípání masa, přes doplňování regálu a očumování od sekuriťáka, abych si řekl, tohle je mistr řemesla. Mikrovlnka Siemens, celá stylizace je pomalu skoro jako neo-noir, z minulosti, přitom se dotýká jasně současnosti (Ukrajina v rádiu). Film má jen 80 minut, což je v dnešní "pod dvě hodiny nejdu" době, osvěžující stopáž, ale způsob, jakým v něm Ansa, protloukající se životem z práce do práce a deprimovaný alkoholik Holappa (deprimovaný a proto pije a pije, protože je deprimovaný, -You're late. Four minutes. Third time this week already. -Today's Monday.), který se protlouká stejně a jak k sobě najdou cestu je neskutečná filmová magie (žeru to, jakým způsobem si předají číslo, jak ona ho napíše, on si ho strčí do kapsy, pak mu dá pusu na tvář, řekne, že mu své jméno sdělí příště a on si vytáhne cigára a ztratí lístek s číslem a pak napodruhé si ho schová tak pečlivě, až je to komický), jakým způsobem se hledají a míjejí, myslí na sebe, střídají mezitím práce, ale pokračují a hledají, až se nakonec naleznou, jako kdyby kosmicky nebylo pro ně možno jiného osudu, i přes všechny překážky - je škoda, že ve 3/4 tomu trochu dojde dech a ochladí se to (odtud vidím to, proč tomu hodně lidí dá nakonec o hvězdu míň), protože jak kouzelná je první polovina, tak chladně nastoupí jejich rozkol, protože ona zápasí se svými pocity toho, že jí nezavolal a on s tím, že neví, jak vyjádřit omluvu a co přesně cítí, i přesto jsou oba ale rádi, že se našli, tíhnou k sobě. Pozve jej na večeři. Jde nakoupit na večeři. On jde koupit květiny. Držíte jim do konce palce. A to je absolutní filmová magie. Odkaz na Jarmusche, plakáty. Po tomhle mě opravdu začíná trápit, že jsem od Kaurismäkiho viděl pouze 'Muže bez minulosti'. Ale 'Kuolleet lehdet' je nádherej, nádhernj film, už jen když si vzpomenu na scénu, kde se poprvé okukují a stydlivě uhýbají pohledem, ale nemůžou si pomoct... a pak na scénu, kdy se setkají v závěru, ona tam stojí v kabátě a kouká na něj, tím pohledem - a vězte, že i přes všechny ty emoce mě fascinuje, jak čisté je to vyobrazení lásky, bez fyzického olizování, ošmatlávání, všechno je vyjádřeno tím, jak se ten druhý cítí, tváří, co vyzařuje. Takovýhle filmy teď moc často nevidíte. A skvělá hudba!  (mikropříběh filmu v dialozích) -What was this? -Sparkling wine. -Such a small glass. -It's called an apéritif. (...) -My father died of drink. So did my brother. My mother died of grief. I like you a lot, but I won't take a drunk. -And I don't take orders. (...) -Ansa. -It's me. -Who is "me"? -Me. The drunk you left alone in the street. -Oh, the wino? -The same man. -How are you? -I'm sober as a desert rat. I get loyalty discount at the AA club. -(^ ^) What changed your mind? -You did. Can I come? - <3 Come right away.

"Oh my god, is the plan to sell me into sex slavery?" (...) Esther Povitsky jsem snad kdysi párkrát chytil v nějakým standupu, její lolitkovský tiny look, typicky ignorantský přístup a konstantní žravost (jako všech malých hubeňourů) tvoří spolu s jejími obsesemi takovou tu sympaticky weird a odd postavu, posedlou svým ex, neschopnou normálně pracovat a i tak se cítit v právu v domě své rodiny, zvyklou na svoje pohodlí, otrávenou čímkoliv, co vyžaduje práci, kterou zajímají jen její folowers a konstantní sebezahleděnost, ale ne tím otravným způsobem, ale tím funny oblivious způsobem a pak, jako bonus, samozřejmě, dojde na typický charakterový vývoj, ale kupodivu to není až tak špatné, nebo utahané, v rámci humoru to dává tak akorát, aby vás to zabavilo. Ten film je celkově taková ta večerní čumenda, má i slušnej casting ve vedlejších rolích, jak z řad seriózních herců (Beverly D'Angelo, James Remar), tak z řad standupu (Bill Burr, *Bobby Lee, technically not standup guy ik), tak z řad individuí (oplácanej Osment, Bhad Bhabie), celkově good music (objev: Joey Valence & Brae). Flashback toho, když se poprvé vykousne s objektem svého zájmu a okamžitě má sen o tom, jak s ním žije a mají spolu místo dítěte gummy beara a celkově holčičí fantazírování v tomhle filmu je top tier funny. Komedie je převážně o tom, že June přijme fakt, že její ex je její ex (už dva roky se jí o něm každý den zdá a konstantně ho stalkuje a otravuje, i přestože má snoubenku), skrze to, že trochu vyroste potom, co se rozhodne vzít věci do svých rukou a vypátrat kdo zdevastoval a vykradl lékárnu, ve které pracuje. Pozitivně se posunout někam dál. To nekonečný žraní v tom filmu je ale stejně funny element, myslím, že tam pomalu není scéna, kdy by do sebe Esther něco nelila nebo něco nefutrovala.

Premisa není vlastně nic nového pod Sluncem (SPOILER ALERT BTW), jestli si vzpomenete na 'Kruh', kde jste po zhlédnutí prokleté VHS měli telefonát a týden života. V případě 'Smile' je to jakási obdoba, démon, který se živí na vašich traumatech, a obvykle do týdne spáchá jeho oběť před svědkem (s úsměvem) sebevraždu, zatímco démon se přehoupne na nově traumatizovaného. Hlavní hrdinka, psychoterapeutka Rose, pak hodinu a půl dává dohromady, s čím se to vůbec vypořádává, zatímco její svět se bortí, protože jí nikdo nevěří, kromě jejího ex, detektiva Joela, který po ní očividně pořád jede, ale má smůlu, protože Rose před ním dala přednost A-Trainovi, nicméně ten ihned zmizí ze scény (jako správnej black guy zavětří, že 'dis bitch is crazy'), a nechá Joela dělat all the heavy lifting. Ten s Rose odhalí, že cyklus obětí je na sebe napojený, sebevražda, spojená se sebevraždou atd. Jedinému člověku se podařilo cyklus přetrhnout. Ten Rose řekne, že jediným způsobem, jak se démona zbavit, je někoho zabít a mít u toho svědka, který se namísto ní stane další obětí. Rose se rozhodne vše vyřešit tím, že se izoluje do chajdy, kde nebude mít démon na koho přeskočit. Hrdinka od začátku filmu trpí spánkovým deficitem, často se ocitá v halucinacích, nebo snech, dokud nejsme vytrženi "zpět do reality", v tomhle film slušně a dobře motá hlavu, stejně jako se svými nečekanými lekačkami. Upřímně u revealu toho ksichtu démona člověku naskakuje husí kůže, protože horor velice chytře kamerově vyjebává s divákem. Takže, za slušný lekačky, napětí, i koncept a ksicht plusový body, ale zbytek je average horor, který nepřichází s ničím novým, ale i tak mě překvapil, protože byl pořád lepší, než jsem čekal. I ty zacyklené konce vás už otravujou, protože víte, že jde jen o záminku točit další díly. 6.8/10

Jeden z mých oblíbených žánrových konceptů je postava spisovatele (nebo tvůrce), který má tvůrčí krizi. Monk (Jeffrey Wright) je publikovaným, seriózním autorem, který už ale delší dobu nic nevydal. Ze své stagnace se dostane tím, že mu nejdříve zemře sestra a on je nucen se více zajímat o svou rodinu, současně během té doby začne reagovat na to, jak černí autoři tvoří stereotypické knihy, které prodávají jako produkt pro cílovku na trhu a tak napíše jako joke vlastní román 'My Pafology' (posléze přejmenovaný na 'Fuck') a pošle ho pod pseudonymem, aby urazil lidi, kteří jeho seriózní práci poslední roky odmítají a přehlížejí. Jenže se stane to, že tenhle román začne být úspěšný jak u nakladatelů, tak u kritiky. Ti všichni začnou knihu velebit do nebe a finanční tlak donutí Monka hrát nedobrovolnou roli, kterou si sám na sebe upletl. Film je skvělá satira, ačkoliv polovinu času je to spíše light rodinné drama a co do kvality podobných filmů je to "fajn scénář" - něco, co vyplodí Woody Allen každý rok a tak vlastně Academy komicky dává sošku tomuhle filmu a tím stvrzuje a uzavírá celý vtip i v realitě. Podobně mi přišel mimo mísu i Oscar za scénář k 'Get Out', jen protože za ním stojí černí autoři, "diversity" ('n woke shit), jestli je to tak dobré, je to tak dobré, ale ono většinou zase až tak není. 7/10

Jeden z těch případů, kdy se moje hodnocení odráží od toho, jak engaging je tenhle projekt, spíše než jak mě bavil. Nathana Fieldera a jeho práci neznám vůbec, zato Benny Safdie už je pro mě známý pojem... oba se dali do kupy a dostaly tenhle koncept na show ze situace, která se Nathanovi stala, kletba, kterou mu podobně jako v show přiřkla žebračka, zde malá holka, které nechtěl dát peníze / nebo dal ale jen pro show a chce je zpátky. Christopher Nolan sám mě pak zaskočil v tom, že uváděl Q&A s oběma tvůrci a kde se vyjádřil i v rámci toho, že 'The Curse' mu svojí realitou hodně připomněla 'Twin Peaks', což bylo hodně profound point a celou druhou půlku show, od téhle informace jsem se nemohl vzdát toho lynchovského mysteriózního podivna, se kterým se tahle show až do svého ulítlého závěru táhne. Takže, jak zrekapitulovat něco jako je 'The Curse', kde Nathan tvoří perfektně ten blend toho, jak se pro reality show lidi začnou pitvořit a nakládat se svojí vlastní (for clicks), kde (režisér) Benny Safdie sám má nejvtipnější postavu, režiséra, který se snaží uměle dramatizovat a dělat hroty, aby přitáhl diváky k obrazovkám a který zároveň selhává i jako přítel a dá se označit za nejvíc nepředvídatelný element show, kde Emma Stone hraje skvělou roli, ale jakoby její liberální Whitney hrála na všechny strany, a kde podpantofláčový Nathan už nemůže působit snad ani víc bezcharakterně. A přitom 'The Curse' má svoje momenty, má svoje chvíle, kdy umí chytit za koule, taky má svůj tajemný soundtrack, stejně tak jako používá spousty trefných song voleb: E08, rapování v autě (Dead Prez - Hell Yeah), E10 (Dougieho song v autě: Yo no Huego by Big Sheemba). Závěr je samozřejmě záměrně jedno velké WTF, které má po tom sunutí zanechat dojem, ale dojmy z téhle satiry jsou velmi rozpačité, ale líbí se mi ten engage, je to taková to show, ke které budou mít asi lidi hodně co říct a o které bude lidi bavit žvanit, pokud budou znát hlouběji kontext. Ale třeba mě někdy zpětně napadne k tomu napsat něco chytřejšího, show mě nechává spíše roztříštěného... so, lets get that car music Dougie vibe...

Nebudu lhát, jakožto MMA fanouška mě k remaku 'Road House' (originál jsem taky neviděl) nepřitáhl ani tak talent Jakea Gyllenhaala (který filmu udělal obrovskou službu tím, že k němu připnul svoje jméno a resumé), jako spíš zvědavost na to jak si povede Notorious Cona McGrega ve větší roli. (...) A přehrávající McGregor (definitivně na kokainu a na steroidech) nastupuje jako terminátor se svojí nahou prdelí (taky jsem to sledoval nahej, v ponožkách, jak Conor ve své opening scene v botech, haha) a s věčným šklebem pro mě nečekaně funguje v komediální rovině, protože působí tak děsně absurdně, až nefilmově, v celkově ulítlém violent béčku (hádám že originál se Swayzem je asi víc romantico oriented), dlouho jsem se hereckému výkonu/debutu tak nezasmál jako tady a nebál bych se to žánrově zařadit i mezi komedii. V Conorově typicky absolutně chaotické formě - mít double UFC championa v martial art filmu s rozpočtem, to je mezník i toho, jak Conor stále posouvá svoje cíle a sny, jak říkal "jediné, co to stálo bylo, že jsem do toho musel dát absolutně všechno". Rovněž tour, kde McGregor přiznával, jak náročný je herectví craft, dělat věci a scény pořád dokola a s Gyllenhaalem se vzájemně od sebe učili, respektovali (např scéna, kde Jake Conora škrtí a Conor mu během natáčení dává instrukce, jak ho škrtit lépe). Úlet, ale je to béčko, výplach, nečekejte od toho nic víc, než ptákovinu, dá se pochopit, že to nenasadili do kin, ale dali rovnou na VOD. P.S.: Post Malone v cameo roli rváče na začátku je taky fun addition. 6/10