pajiixx

Tento pilotní díl Sherlocka jsem zhlédla jen a jen ze zvědavosti. Zajímalo mě totiž, jak původně měl seriál vypadat. A jsem tak neskutečně ráda, že BBC projekt pozastavila a tvůrci se do toho pustili hezky znovu a od začátku! Uff. Představa, o co všechno jsme mohli přijít… Především postava Sherlocka tady vůbec není tak skvělá (možná spíš skvěle "divná"), jak ve výsledné verzi. Přijde mi, že nemá pořádnou hloubku a hlavně málo prostoru k realizaci. A taky mi například chyběla jedinečná atmosféra Londýna, kterou se ve finální verzi podařilo vystihnout skvěle. Nicméně poté co opadly emoce, spojené s tím, že vím, jak vypadá výsledná verze, musím přiznat, že ten seriál by fungoval i v této podobě. Protože hodně důležitý aspekt celého seriálu (a to chemie mezi hlavními představiteli) funguje skvěle už i tady. Slabé čtyři hvězdičky.

Výjimečný film. S lehkostí, pokorou, vtipem a určitým nadhledem vypráví o umírání i žití. Bez přehnaného patosu a (u jiných filmů nezbytného) moralizování. Co bych vyzdvihla? Především výborné obsazení. Ústřední čtveřice je skvělá a uvěřitelná. A musím říct, že výkon Benedicta Cumberbatche mě opravdu vzal za srdce. Ta tichá bolest, vztek, bezmoc, smutek ale i nepatrné záblesky naděje, víry a odhodlání… to vše, co měl vepsané ve tváři, v očích, když přišly chvíle, ve kterých nevyhnutelně muselo dojít k bilancování nad tím, co bylo a taky k myšlenkám na to, co bude… Některé dialogy jsou rozhodně zamyšlení hodné - “I want more time… I'd take any one of your pointless consumer-fucker lives! I was gonna do so much! I was going to be special…“ Opravdu žijeme? Nebo jen přežíváme? Filmem se line těžko uchopitelná atmosféra, možná částečně vytvářená vědomím, že se jedná o cestu nevyhnutelnou a poslední… Atmosféru taky skvěle dokreslují krásné britské scenerie. A těžko popsatelné, uchopitelné pocity jsem si po hodně emotivní závěrečné scéně a písni (která je mimochodem krásná) odnášela i já. “Remember that you were loved by me and that you made my life a happy one and there's no tragedy in that.“

I'm Sherlocked. Nebezpečně návyková záležitost...

TAKK - slovo, které mě napadlo při sledování tohoto dokumentu, který je pro mě osobně mnohem víc než jen dokumentem. TAKK - slovo, které ode mě míří k Sigur Rós. Když poslouchám jejich hudbu, je to jako by mě někdo obejmul a v tomto objetí se rozpustilo všechno negativní kolem mě. Uvolnění, uklidnění, pohlazení po duši... A když k jejich podmanivé hudbě přidáte scenerie ze země, kterou bych jednou chtěla navštívit... Není třeba váhat nad hodnocením. Nejvíc mi v paměti utkvěla scéna s draky na obloze...

The Song of Lunch jsem už viděla, nebo lépe řečeno, slyšela tolikrát, že báseň Christophera Reida začínám znát nazpaměť… Důvodem je samozřejmě hlas Alana Rickmana. Hlas, který je neuvěřitelně melodický, sametově hebký, hluboký, uklidňující a v každé poloze podmanivý… A to vše navíc v „jednom balení“ s Rickmanovým charismatickým vzezřením. No kdo by odolal? A co se týče samotné básně - líbí se mi, jak Reid dokázal sarkasmus a ironii, použité k vykreslení ztráty iluzí stárnoucího muže zaobalit do poetického, sluchu lahodícímu obalu. Některé pasáže jsou opravdu skvělé. Btw: skoro po každém zhlédnutí mám chuť na sklenku vína...

Nepopsatelné... Nezapomenutelné... Nenacházím vhodná slova, kterými bych dokázala popsat tento snímek. A tak nějak cítím, že je to i zbytečné... Proč se snažit vše mermomocí vepsat do slov? Někdy je lepší mlčet a vnímat... Smát se a plakat.... Jeden z těch filmů, který po zhlédnutí ještě dlouho, předlouho dozníval v mém nitru. "Jsme v nebi?"