obsah

Je t'aime, je t'aime. To, co Resnais především vytváří, je inflace. Vlivem nekončícího opakování ztrácí vše na svojí hodnotě. Děj, osobnost, počitek, zážitek, obraz, všechno jedno. Nejhorší na tom je, že opakování tu není přítomné pro opakování samé, ale má za úkol vyprávět jakýsi děj. Takže se stává jenom samoúčelnou komplikací formy. Hercy jsou jako prkna, jako by utekly z nějakého Bressona. Strastiplnou zkušenost dotváří tušení, že tento film byl pravděpodobnou inspirací pro snímek Věčný svit neposkvrněné mysli (2004). Mám pocit, že to, co tu Claude Rich předvádí je postava postmoderního hrdiny. Slabého muže, kterého změny a výzvy, jež s sebou přinesl moderní svět a jeho krize, zničují zevnitř. Snad ve snaze znovu najít svoji mužnost se uchyluje ke zločinu. Jeho počínání je směšné. Zatím jsem se s touto postavou nejčastěji setkal v podání Jeana-Louise Trintignanta (Trans-Europ-Express 1967, Il conformista 1970). O tom filmu nejde nic říct, je celý modrý. Až si budu chtít pustit film o ničem sáhnu po Kameni od Sokurova (1992). Zatím jediný Resnais, který stál za to, bylo Loni v Marienbadu (1961). Zvláštní, protože scénarista Alain Robbe-Grillet je sám naprosto příšerný režisér. Ale dohromady to Resnais a Grillet nějak zvládli. Třeba mě ještě nějaký pozdější Resnaisův film překavapí. Je t'aime, je t'aime

ÚÚÚÚÚÚÚÚ. Tak to bylo opravdu hodně úúnavné. Delphine Seyrig je nádherná. Stejně tak všechny starožitnosti, kavárny, výlohy, výhled na přístav a moře. Ten narativ je ale úplně o ničem. Vím, u avantgardního moderního filmu z progresivního prostředí FNV je důležitá dekonstrukce narativu, ale tenhle film je zkrátka úplně plochý. Hirošima, má láska mě unavila podobným způsobem. Hezké obrazy a experimentální střih opakující se neustále dokola jako kulisa kolosálních návratů do minulosti. Kým jsme to tenkrát byly? Proč jsme se opustili? Je to už tak dávno. Je to vůbec pravda? Nemá cenu na to vzpomínat. Ale minulost je možná to jediné co máme. Milovali jsme se. Nevíme. Nepamatujeme si. Zhruba v této podobě se to vleče dvě hodiny. Další střih. Další hudba, další starožitnosti. Vlastně bych si to užil daleko víc, kdybych se na to díval jako na film o kabátech, pláštích do deště, porcelánovém nádobí, nábytku, o skleničkách, bez jakékoli ambice psychologizování postav nebo děje. Možná příště.

Fellini je nepochybně jeden z největších režisérů. Zrovna Amarcordu se to ale opravdu netýká. Už po roce 1969 Fellini přestává být relevantní a z jeho pozdního období stojí za řeč jenom Casanova a Město žen. S odřenýma ušima funguje Hlas měsíce, ale spíš jako testament než jako film. Na Amarcordu opravdu nevidím vůbec nic, co by se povedlo. Příběhy z Rimini jsou daleko lépe vylíčeny v autobiografické knize Dělat film.

Ahoj Aleši! Andreje Rubleva jsem si poprvé pustil asi před pěti lety a po půl hodině jsem to vypnul. Přišlo mi to, jako nuda zahleděná do středověku. Teď si myslím, že o nějaký středověk, tady fakt nejde. I když nám to připomene jiné ruské "středověké" filmy jako Alexandr Něvskij (1938) nebo Trudno byť Bogom (2013), ale oba tyhle filmy strčí Andrej Rublev do kapsy (hodně hluboko). No ani teď nejsem s to, mít z toho úplně kompletní zážitek, takže ty čtyři hvězdy jsou vlastně za mě, i když ten film je určitě tak na šest. Na pozadí ruského středověku můžeme číst otázky jako... Existuje způsob jak udělat lidi rezistentní vůči zlu? Je to bůh? Je to peklo? Na čem má stát společnost? Co si mám počít s tím, že se ode mě jako od malíře ikon očekává, že budu božím hlasem na zemi? Co mám říct lidem, kterým sám nerozumím? Po obsahové stránce to má blízko k Prvku zločinu (1984) nebo Werckmeisterovým harmoniím (2000). Tedy filmům, které se snaží ilustrovat podobné společensko-duchovní a hlavně mravní problémy. Formální stránka připomíná to nejlepší z F F Coppoly. Děj je vyprávěn prostřednictvím jednotlivých epizod, ve kterých čas plyne strnule a pomalu. Není pochyb o tom, že se díváme na opravdu moderní film. A když člověk začíná už už trochu divácky selhávat, vrátí ho do hry geniální velkolepá válečná scéna plná brilantní choreografie a scénografie. Takže zjišťujeme, že nedostaneme "jen" meditaci ale i "biják". Na konci se dozvídáme že celý ten vyprázdněný opus magnum (zdánlivě "příběh malíře") je vlastně smyčka, ve které v závěru všechno dostane svůj významový i narativní smysl. Prostě si to pusťte :)!:*

To, že Lars natočil novou věc, je super. Horší je, že ta nová věc... je Království - Exodus. Úvod, ve kterém jsou staré série televizním seriálem, tak jako ve skutečnosti, mi není moc  sympatický, ale proč ne, na tom tolik nezáleží. Zprvu se zdá, že návrat na místo činu se opravdu vydařil, ale po čase začne být rozvrstvení charakterů, které je téměř okopírované z předchozích sérií, trochu zvláštní. Působí hodně nerealisticky. Jako by byl problém napsat nové postavy a nové vztahy.  Věcí, stejných jako v Twin Peaks Return je tu prostě tolik, že to mírně přesahuje rozumnou míru zdravé inspirace.  Za všechny jsou to sovy, staré klíče, blikající dvojníci, liminal spaces a máme tu i jednu postavu, která se po letech probouzí ke svému původnímu já. Království tu trochu ztrácí svůj svéráz, žlutý filtr a bílé pláště nejsou všemocné. Celkově málo zajímavých nápadů a hlavně pokročilý rozpad atmosféry. Čím víc se tajemno odkrývá, tím víc působí jako konstrukt. V závěru chybí větší gradace, děj vypadá, že už to chce mít hlavně za sebou.