obsah

Přidávám se jednoznačně na stranu těch, kterým přišla druhá polovina o poznání slabší než první! V první polovině filmu je několik velmi zajímavých dějových přesmyček, které tomu dávají humorný nadhled. V druhé polovině vítězí urputnost líčení přítomného okamžiku. Další věc, ani kompozičně, ani koloristicky není film vyvážený. První polovina - velmi zajímavé kompozice a pozadí, ačkoli je vždy sinalé nebo v oparu, hraje nenápadnými pastelovými barvami, pro které má Angelopoulos zvláštní cit. Druhá polovina se topí v nudné ocelové šedi a rozvržení záběrů již není zajímavé. Do nebe volající absence polodetailů a detailů film velmi odcizuje. Všechny ty celkové záběry nakonec začínají působit naprosto divadelně a uměle. Samotnou závěrečnou pointu považuju za nerealistickou a patetickou. Poslední třetina filmu je vyloženě tuctová, nějaká, nepříjemná, vzpírá se diváckému vkusu. Patrně to byl režijní záměr, Angelopoulos s obyčejností a všedností hodně pracuje. Chtěl zřejmě dosáhnout toho, aby nám ta situace byla stejně protivná, jako hrdinům ve filmu. ...vesnice v horách byla skvělá. Když opomenu domy, a nechám na sebe působit robustní ploty z dlouhých kůlů a terénní terasy z velkých kusů neopracovaného kamene, působí to osídlení vážně bezčasím, až paleolitickým dojmem. Není třeba vysvětlovat nic víc o kultuře, tradici a historii Řeckého venkova.

Aster natočil film, který trvá téměř tři hodiny a skoro nic se něm neděje! To samo o sobě zní přímo výborně. Navíc je tu ta... tíísnivá atmosféra. Ale atmosféra je po celou dobu filmu stejná. Aster se očividně hodně snažil, aby nějak přispěl ke "slow cinema". Je to přece tak populární recept na artový film. Tenhle snímek ale není pomalý. Jenom si na to hraje. Místo toho, je scénáristicky rozvleklý. Je tu spoustu scén, událostí a dialogů, které se ovšem řadí za sebou až v hysterickém tempu.  Není možné vytvořit "slow cinema", bez ticha, klidu a pasivity. Film zcela postrádá divácký prostor.

Kdysi to byl velmi oblíbený film mého kamaráda. Měl rád tento film, protože měl rád Tibetskou knihu mrtvých, kalení bez zábran a filmy, které dali před čímkoli jiným, přednost rozpoznatelnosti a radikálnímu vybočení z mainstreamu. Za nejzdařilejší považuji úvodní část. Noe nahradil obrazovou montáž, kterou film je, reálným pohledem jednoho člověka. Nevím jestli je to jeho originální nápad, ale rozhodně je to daleko lepší a opodstatněnější práce se záběrem beze střihu než v Ruské arše (2002).  Úplně to mění povahu filmu. Následující část (pracovní název: Celý život před očima) je taky skvělá. Člověk si u ní nemůže nevzpomenout na Malicka. Ke klenotům filmu patří ještě poslední scéna zachycující smrt rodičů, ve které malá Linda nepřestává křičet. Poslední cca hodina a půl filmu je nuda, běs a horor, který naprosto zabíjí zážitek z filmu. Jestli Noe nepozná, že tohle je nuda, tak jsem se mýlil, když jsem si na začátku filmu myslel, že ví, co dělá. Film o hodně horší než Climax a o hodně lepší než Lux Aeterna. Na konci jsem měl dojem, že přítomnost Tibetské knihy mrtvých, dělá film předvídatelným a povrchním. Kdyby nebylo ve filmu explicitně řečeno nic o "Cestě duše" mohl být zážitek o poznaní tajemnější. Ani tripy, ani zásvětí na mě nepůsobí spirituálním dojmem. Mám alespoň pocit, že ambicí filmu, mělo být jakési přemostění mezi drogami a spiritualitou. Jestli tu něco má spirituální náboj, tak jsou to právě vzpomínky na dětství. Jinak to působí jako spirituální názor člověka pro kterého je vrcholem spirituality Bad trip. Hodně lidí film chválí za jeho psychedelické kvality. Mě to zas tak neohromilo, možná na začátku filmu, na konci jsem měl spíš pocit, že jsem v nějaké děsně nudné videohře. Ve výsledku tak pro mě film nebyl bůh ví jak dobrý, přesto mám stále chuť ho respektovat. Je výsledkem silné autorské vize. A někdy se prostě stane, že vize je příliš silná na to, než aby mohla dávat nějaký koherentní význam. Málem bych zapomněl, ten remix na Bacha je absolutně boží, asi to nejlepší na celém filmu.

Nenechte se zmást slibným vizuálem plným pěkných barviček. Film je to tak hrozný, nudný a zbytečný že ani jednu hvězdičku za ten vykradený italský vizuál mu nedám. Nee. Prostě ne. Ale alespoň zahraný to bylo dobře. Ne, to byl sarkasmus. Nebylo

SPOILER:  Film působí celkově nepříjemným a nesympatickým dojmem.  Až na ten nepříjemný dojem, se toho ale moc nepovedlo. Film nemá téměř žádnou gradaci. Je postaven na nadpřirozených prvcích, ale na konci zjistíme, že všechny, do jednoho, se hlavní hrdince pouze zdály. Ve výsledku je Černá labuť film o žárlivosti a dopadech přepracování na psychiku.

My Řekové, stavíme domy z kamenů a cihel. Naší zemí se před nedávnem prohnalo 20. století. Nemluvíme spolu, zpíváme a hrajeme hry. Muzikanti by rádi hráli pro radost, ale hrají pro toho, kdo na ně zrovna míří zbraní. V naší zemi nejsou barvy a nikdy nezapadá slunce. Když se člověk nedá k partyzánům, čas se strašně vleče...

Ačkoli se tu už objevují některá zajímavá formální řešení, především co se týče střihu a hudby, k Touki Bouki (1973) to má ještě daleko.

Film, který je vizuálním spektáklem, ale obrazově je naprosto impotentní. Vítězství poletující kamery a tisíců historických kostýmů nad obsahem... nad obrazem, nad významem. Význam Sokurovovi práce začíná pomalu sžírat trudomyslné a nostalgické bilancování vlasti. Sokurov byl silný v tom, že dokázal intenzivně vyprávět o velmi abstraktních, jemných, nesnadno uchopitelných tématech. Zdá se však, že s přelomem tisíciletí chuť vyprávět nekonkrétně ztrácí a stává se naopak pateticky konkrétním.

Tak tohle mi přišlo opravdu jako velký krok do prázdna. Ne jen kvůli tomu přehnanému a nepříliš autentickému vztahu otce se synem. Co do obrazů, které se ve filmu vyskytují, co do děje, hudby atd. je tento film naprosto nesrovnatelně horší než Matka a syn (1997). Na žádném místě se nekoná hlubší propad do meditativního módu, tak jak se to ve zmíněném o pět let mladším filmu, děje takřka neustále. Jestli tomu dobře rozumím, fyzický kontakt, který spolu otec a syn ve filmu mají, by měl odkazovat spíš k hlubokému duševnímu vztahu. Je ale příliš ilustrativní a odvádí pozornost nežádoucím směrem. Pokud je to ale opravdu film o incestním napětí mezi synem a otcem, můžu říct jen, že mě moc nebavil.

Krajinu v mlze (1988) jsem shrnul jako Felliniovsko - Tarrovskou. Ve Věčnost a den je navíc silně cítit Tarkovskij. Je to úplně jako bychom se dívali na pokračování Tarkovského Nostalgie (1983). Oba filmy spojuje zadumaný  básník v dlouhém kabátu, existenční témata poezie, osamělosti, exilu. Je dobře že tu nehraje Mastroianni, ale Ganz. I když jejich decentní herectví si je blízké. Angelopoulos je nepochybně jedním z největších pokračovatelů velkých filmových modernistů, umělců, básníků. U Angelopoulose všemu panuje chladná strohost a úspornost. Snové výjevy se noří z šedi zřídka, jakoby omylem, jakoby náhodou, někdy působí až příliš sentimentálně, až natvrdle. Přesto je jejich síla nesmírná. Obraz nemusí být věrohodný. Obraz se děje. Tomu autor moc dobře rozumí. Je to hořkoslodký fim? Ne, je hořký. Velmi hořký. Jestli existuje nějaká sladkost tak jenom jako pojem a jenom z naší vlastní potřeby naděje. Je ten film zábavný? No, asi ne. A filmy, které nejsou zábavné by neměli dostávat pět hvězdiček. Tenhle dostane výjimku. Protože tohle Je umění. Nepochybně.