Dikaiarchos

Bratři Tavianiové objali Luigiho Pirandella každý z jedné strany a ve společném souznění nakráčeli před můj dosud fascinovaný zrak. Ke Kaosu se nemůžu nevrátit, stejně jako k Pirandellovu Nebožtíku Pascalovi. Pět hvězd dávám i komentáři Vandrovnice.

Musím dát pět, když si uvědomím, že celý film spěl k jediné silné větě. Když zazní "the same thing that is wrong with you isn´t wrong with me", je vysloveno víc, než se zdá. Tom touto větou demonstrovala všechnu svou empatii vůči otci, moudrost, s níž uchopila nelehkou situaci, a odvahu vyslovit pravdu s vědomím zřejmých důsledků. Vyslovila ji nejen za sebe, ale i za otce, který k tomu neměl kuráž; intuitivně věděla, že věta oběma způsobí bolest, ale zároveň že nijak nepoškodí jemnou citovou a myšlenkovou pavučinu mezi nimi. Hlubší moment, než dokážu vyjádřit.

Režisérův rukopis, uvolněný, a přece soustředěný, bych chtěl číst ještě dlouho; je pozoruhodné, jak se dobírá nejniternějších záchvěvů, aniž analyzuje, jak se dotýká podstaty, aniž vysvětluje. Myšlenky samotného Lao-c´ aplikované ve filmové praxi; to jsem skutečně nečekal!

Když někoho milujete, ztrácíte vůči němu soudnost. Proto pět.

Bůh suď, proč jsem se při interpretaci idey filmu chytil scény u stolu po návratu Mabel z ústavu. Mýlím se, jestliže jsem tam ucítil závan citového totalitarismu? Buď sama sebou, Mabel, buď sama sebou tak, jak si to představujeme my.

"Myslím to vážně." - "Definuj mi slovo vážně."

Zátiší je definováno jako tiché, klidné místo, zákoutí nebo (ve výtvarném umění) jako druh obrazu neživých předmětů, sestavených obyčejně ve skupinu na stole nebo jiné ploché podložce. Obé se týká i hrdinů Salessova mistrovského díla; zátiší panuje nejen kolem nich, ale stalo se současně nehybným mentálním stavem stárnoucích manželů. Jenže status quo a entropie se nemají v lásce.

Nemohu, než vstoupit do skromné Křižáčkovy armády oddaných a bít se za jeho zcela opodstatněné místo ve světě. Pravda, trochu se lekám převahy těch (řečeno s Ginsbergem), kteří by Poezii nepoznali, ani kdyby je přepadla za bílého dne, ale za Křižáčka jsem ochoten položit život (alespoň svého zdejšího avataru). Tak velkorysý film, nabízející divákovi filozofické impulsy, prostor k jejich zachycení a svobodu k interpretaci, nevykvete na českém filmovém úhoru často.

Život jako prostřená tabule, na níž skleničky nebudou nikdy stát přesně v jedné lajně. Ale můžeme se o to aspoň pokoušet – navzdory prostředí, do něhož jsme se narodili, a osobnostní výbavě, která nám byla dána. Budeme si vůči Povídkám varnsdorfským držet stejný odstup, jaký si držíme od Nerudových Povídek malostranských?

Poline, lidský rod se tě zřekl na všech svých úrovních a odepřel ti i mezidruhovou sounáležitost. Favio v Kronice osamoceného chlapce zřetelně vyřkl obžalobu cituprostého světa, definitivně stvrzenou Polinovým závěrečným pohledem do kamery. Příjemná archaická fazóna filmu s mnoha chutnými cukrátky a evokacemi jiných filmových děl. Potlesk pro představitele hlavní role!