Dikaiarchos

Čiré uhranutí! Cit prostupující veškerý časoprostor filmu. Vlající vlasy, psí srst, linie mrazivě oddělující netečné moře od mravenčení lidského světa. Mrtvé obrazy diáků, promítaných na dveře, do nichž vchází živý člověk. Ruchem a hudbou pukající sekvence střídané úderem ticha. Kolaps jazyka, zchromlého a nemohoucího dostát nepojmutelným dějům nitra. Zacyklení vět a pohybů, získávání času jeho ztrátou. A stále ten cit - navzdory i ve jménu nevyhnutelného. / Díky, Kiro! A díky ČT, že se občas vycajchnuješ!

Dráždivé, a proto stimulující dílo, bez jediného ústupku, věrné jen umělčině tvůrčí vizi. Muratova jak názvem filmu, tak příjemně specifickou uměleckou řečí stanovila chmurnou diagnózu, již tu mnozí detailněji a trefně popisují. Přesto se mi zdá, že důvody ke skepsi nevítězí na plné čáře. Režisérka v mnoha momentech ukazuje člověka citlivého, empatického, tedy ještě ne zcela zpronevěřeného sobě samému. Naděje na potlačení nemoci existuje, zůstává jen otázkou, zda postačí samoléčba, nebo bude třeba odborný zásah zvenčí, či kombinace obojího.

Jeden z nejutilitárněji (oboustranně) uzavřených sňatků v dějinách pohádkové říše.

Samozřejmě můžete vyrazit do exotických krajin (řekněme v nějakém bizarním vozidle), natočit o této cestě čtrnáctidílný dokument a neříct jím téměř nic, anebo se beze všeho humbuku vypravíte realizovat konkrétní záměr, naplňujete jej a ještě za sebou zanecháte úspornou, ale hutnou výpověď. (Omlouvám se, že jsem se v tomto komentáři zpronevěřil své zásadě „nikdy neporovnávat nesrovnatelné“).

Vpravdě umělecký impuls k přemítání o hodnotě a křehkosti příbytku, budeme-li příbytek chápat jako synonymum domova.

"Amore per tutti!"

Když vám doktor Scorsese za pomoci svých zručných asistentů (Ballhause a Schoonmakerové) přes dvě hodiny kape do očí koncentrované filmové kapky, nezmůžete se po tomhle zákroku (stejně jako u Mafiánů) na víc než na omámeně vyřčenou parafrázi biblického výroku „Kdož má oči k vidění, viz!“

Dokonalé filmové ztvárnění lidového moudra "jak se do lesa volá, tak...", i když zůstává k úvaze, zda zde nebyla ozvěna silnější nežli její původce/původci.

Samozřejmě jsem si celou esej, prošpikovanou, jak mnozí zmiňují, humornými momenty, transponoval do současnosti, s představou (a zkušeností), jak jsou dnes ovlivněny životy a "zákonitosti" komunikace těch, kteří klečí před oltářem chytrého telefonu.

„Jsme jako tahle váza, jsme tu už dlouho, a přestože tak křehcí, stále tu jsme.“ Dokument sám o sobě připomíná klaviaturu, klávesy bytostně lidských témat jsou nenásilně rozechvívány, některé sotva slyšitelně, jiné hlasitěji. Ale ať už zní jakkoli silně, tónina, v níž je dokument proveden, rozpohybovala turbíny mé mysli i srdce.