Dikaiarchos

Filmu, stejně jako doširoka otevřenému zraku komentáře J. C. musím vyseknout kleistovskou úklonu. Přidám jen Girodetův výrok, který použil Stendhal v Červeném a černém a který na mě při sledování díla mimoděk, a částečně oprávněně, vybafnul z paměti: „Obětovat se svým vášním, budiž; ale obětovat se vášním, jež člověk necítí? Ó smutné 19. století!“

Zkraje projekce břinkne člověku v hlavě vzpomínka na „dětské“ íránské filmy, záhy však pochopí, že se ocitl v odlišné umělecké dimenzi, dimenzi, kde to, co neexistuje (mrtví, nenarození) je přítomno v existenci, a naopak, to, co existuje, má na dohled své minulé i budoucí nebytí. Je pozoruhodné, jak prostými prostředky režisér konstruuje magicky osmotickou cestu tožských dětí, během níž se bytí s nebytím vzájemně nahmatávají a jež je konána paralelně v zemité realitě (rušivé momenty konceptuálního světa dospělců) a v realitě metafyzicky filozofující; každá z cest se pak uzavírá vlastním koncem. I když bych mohl film nahlédnout i odjinud, působí - na mě - hlavně jako pobídka k úvahám o existenciální pozici člověka, již prchavá vidina modrého ptáka, ať už mu přiřkneme jakoukoli symboliku, možná příjemně ozvláštní, ale nezmění.

Loutkové vyjádření názoru, že odpovídat si na adamsovskou otázku života, vesmíru a vůbec iracionálně je krátkozraké.

Když jsem jen pár dní po projekci dokumentu Talking About Trees viděl dokument Pure Art , hned jsem si je v mysli propojil čarou, nad niž jsem napsal soukmenovské. Zatímco v Talking About Trees se čtveřice nedobrovolně vysloužilých súdánských režisérů v čele s Ibrahimem Shaddadem, nejvýraznějším z nich, snaží o vzkříšení jednoho z dávno zavřených kin a o renesanci zájmu o filmové umění, v Pure Art běloruský malíř Zahar Kudin vyráží do minských ulic, jež mu slouží coby ateliér pro tvorbu jeho rozměrných pláten. Ponechme stranou formální stránku obou dokumentů a skutečnost, že súdánští režiséři tvoří skupinu dávných přátel, zatímco Kudin byl třiatřicetiletý solitér (zemřel na sklonku roku 2019). Jejich souručenství se nedefinuje vnějškově, ale kdesi v neproniknutelných etážích jejich hlav, kde se atomy tvořivosti shlukují do molekul představ a buněk uměleckých vizí. Vzniklý organismus díla netouží než po vlastní manifestaci ve světě, po tom, aby byl viděn, resp. nazírán jinými lidskými myslemi. Antagonistická politická zvůle, ať už v Súdánu, Bělorusku nebo jinde, nikdy nedokáže beze zbytku zamezit, aby umělecké dílo vzniklo (leda fyzickou likvidací umělce), ale zamezit veřejné prezentaci díla je pro režim snadné. Naštěstí umělec je tvor vynalézavý, takže když Shaddad říká My jsme chytřejší, ale oni jsou silnější, možná tím myslí i: my jsme vynalézavější, nějakou skulinu objevíme. Škoda že tento druh vynalézavosti musí stále existovat a že je nutné právo na vznik a svobodnou prezentaci umění znovu a znovu vydobývat.

Eustache skrze Alexandrův život výstižně popsal známý jev: pravidla hry, která si člověk sám ustanovil a v nichž se ideologicky zabydlel, ho ve svých důsledcích mohou postavit před neodvratitelný mat. Důsledky jsou začasté vzdáleně mlžné, mat se ale zjeví ve vší zřetelnosti přímo před námi.

Trilogie dovršena, tedy na plátně; v reálu „krásné země“ se leccos bude vršit dál. Líbí se mi, když režisér mrští cihlou do zrcadla, pak jej znovu – nejlépe invenčně – seskládá, nedbaje, zda nějaký střípek chybí (tím líp), a teprve pak zrcadlo nastaví; nebo rovnou soustavu zrcadel.

Je-li z Mercuriales cítit touha postav po vymanění ze stávající reality, po zaháčkování v lepší, vysněné sféře (nikoli jediné téma, které film nabízí k rochnění), pak Sophia Antipolis, následující režisérův film, je do této sféry zavádí. A hle, obě reality ovládají podobně bezútěšné atributy. Proto chápu oba filmy jako sourozenecké. Režiséra pro jeho filmové vyjadřování a smýšlení nemohu ani v budoucnu pustit ze zřetele.

Výjimečně divadlo, protože uměleckých ztvárnění povahy černé díry, šmrncnutých teorií multiverza, zakončených/odstartovaných Velkým třeskem a nepřímo komparujících mikrokosmos lidských kulis s nesmlouvavou vůlí makrokosmu, moc nebude.

Chtělo by se říct ostře sledované vlaky. Vlaky mají svou osobnost, vizáž, zvuk, rychlost, energii, potkávají se, míjejí, nebo – nejčastěji – sunou se osaměle; někdy si pohrají s pozorovatelem. Ale všem je dáno totéž: vjet do záběru, pohybovat se v něm a zase vyjet (záchvěv smutku, když mizí poslední vagón); pokud jim nedojde šťáva předčasně. Intenzivní test metačtení filmu.

Film, uvědoměle ztlumený – v řeči, světle i příběhu, zlehka přejel špičkou nože po páteři. A mimoděk podotkl, že naše neodbytné vnitřní zanícení (oba významy slova /nadšení, zánět/ platí) může být stejně tak v otěžích pravdy jako utkvělé představy. Někdo je zanícen touhou po objevu, někdo vírou, že manžel žije. Ta vibrující energie ne-jistoty!