sportovec

Ne nadarmo tuto výraznou parodizační veselohru podrobil své režii právě Martin Frič. Z banality se tak stala pozoruhodná kreace, pohybující se až na hranicích funkční parodie. V době premiéry filmu - v době stále probíhající první heydrichiády - v tísni, nejistotě, strachu a nesmělé naději (boj o Moskvu a zřetelné známky prvního výrazného drhnutí německého válečného stroje na pozemní frontě) - to bylo pohlazení na duši a povzbuzení do všedního dne, jehož černotu si dnes nejsme s to představit.

Tento pořad navázal na svého staršího předchůdce ze šedesátých let (postup do dalšího kola bez odebrání květinky). Zatímco předchůdce byl ryze odborný a nejen bylo obtížné rozeznat, kdo je odborník a kdo soutěžící, normalizační pokračovatel byl citelně poznamenán zásahy komunistických sekretariátů a byla také patrná snaha o jeho odlehčení (deelitalizace). Přesto i v této době si zachovával vysokou úroveň a pro deseti- a statisíce televizních diváků byl zdrojem skutečného poučení (soutěžilo se po oborech typu dějiny umění, zeměpis apod.). Dnešní doba může na toto pojetí jen nostalgicky vzpomínat.

Určité pocity nedorozumění z Atkinsonových projevů v tomto krátkém skeči - víc než povídce či aktovce - rychle pominou v okamžiku, kdy zjistíme, že se jedná o jednu z komikových prvotin. Poněkud řídká zápletka - rychlá, avšak lékařsky nedoložená smrt - je vyvažována bohatou komikou, skvělým řečnickým vystoupením na poště, parodujícím politický balast doby, nápaditými gagy a závěrem, který asi nejvíce vede k přesvědčení, že je tu k vidění již takřka hotový Mr. Bean. Přesvědčivost tohoto Mistrova vystoupení dosvědčuje jeho již i vyzrálá a vlastně hotová mimika. Atkinson ani ve svých začátcích ničím nepřipomínal neblaze proslulé baviče naší doby. Už tehdy byl skutečným komikem.

Dystopická sci-fi je osobitým Schlöndorffovým "předpostmodernizačním" vkladem do diskusí o budoucnosti civilizace, jak byly vedeny na přelomu druhé a třetí třetiny minulého století. Více než k Zamjatinovu románu MY ukazuje k Londonově ŽELEZNÉ PATĚ nebo Čapkově BÍLÉ NEMOCI a evidentně pracuje s myšlenkovým světem stále současné americké náboženské fundamentalistickí pravice, která v některých ohledech připomíná postupy a techniky militantního islámu (např. KKK). Herecké výkony odpovídají zvolenému žánru, tj. více hrají do dějových linií než do individualizovaných postav, což je v případě tohoto žánru specifická nutnost. Svěže odvyprávěný děj směřuje k odhadnutelnému závěru a viditelně naznačované naději. V dějinách sci-fi jde o jedno z jejích standardních témat, v dějinách kinematografie hraného filmu o nadprůměrně odvedenou koprodukční práci, z pohledu diváka o nevšední podívanou na téma, jež je dnes opravdu aktuálním nevšedním diváckým zážitkem.

Posuzovat torzo dech beroucí japonské filmové epopeje není snadné. Jako nejvhodnější postup se mi zdá být pokus o komentování jednotlivých dílů, které tvoří relativně samostatné celky tohoto jedinečného díla. Je zřejmé, že mimo proslaveného Kurosawy Japonci nemohou nemít další výrazné osobnosti; už velikost Kurosawovy osobnosti i závažnost jeho osobnostního vývoje naznačuje, že ve hře je celá filmová škola, která z euroamerických východisek hledá východiska svého vlastního autentického pohledu, vycházejícího z bohatých tradic japonské kultury. Kobajaši se jeví jako jakýsi výrazný protějšek Bondarčukova přístupu k historické filmové tvorbě. Zdá se, že jeho tvůrčí metoda je oproti Kurosavowu rukopisu více ovlivněna filmovými přístupy jejích vzorů. Buď jak buď, úvodní díl otevírající genezi osobnostního vývoje hlavního hrdiny a jeho životní družky, divácky uchvátí svou robustností a atraktivním dějem. Prochvívá totiž divákem jako vichr neskutečného okouzlení, vyvolává mrazení v zádech i slzy v očích. Jižní Mandžusko, území někdejšího čínského loutkového státu Mandžukuo, okupovaného od r. 1931 Japonskem, před něj staví otázku vztahů k podrobenému čínskému obyvatelstvu. Z hlasatele pragmatických postupů, zpomalujících následky otrocké práce v kovodolech, se postupně mění nejen jeho vztah k velkému asijskému národu, ale i k věrné manželce, jež jeho zvláště milou družkou. Život na sopce, mimo pozlátko velkých mandžuských měst spolu s prvky hrdinovy myšlenkové neodvislosti, přesvědčuje o upřímnosti jeho záměrů i zděšení z poměrů, do nichž se nečekaně dostal. Balanc mezi japonskými druhy a čínskými partnery je zatěžkávací složkou námětu. O tom, jak dosud žil, o jeho strachu ze sňatku, z vůle chovat se k slušně vystupujícím věznům, rovněž svědčí scény ze soukromí i z jednání s veliteli dolů. Oprávněný pocit, že se mu podařilo překonat příkoří žluťáckého rasismu sociálního i plemenného, uzavírá první díl této pozoruhodné filmové přehlídky témat i úzkých míst v Evropě tradičně opomíjeného zločineckého japonského fašismu.

K Pohrobkovu komentáři, který meritum věci vyčerpává skutečně důsledně, dodávám, že že i orientace po orientalistice a poměrně rozsáhlé mezinárodní literatuře je skutečně obdivuhodná. Zdá se to být odlehlou otázkou, ale nezvládnutí této zdánlivé "poddružnosti" by se zpětně okamžitě projevilo na kvalitě scénáře i realizace.

Není od věci poslechnout si k tomuto filmu komentář Pavla Kohouta. Pohyb mezi trochu přirozenější agitkou a snahou o věcné uchopení skutečné tváře tehdejší armády odráží nejen tehdejší stav autorovy mysli, ale i obraz společnosti, která začínala procítat z budovatelské šalby padesátých let. NOCI patří k filmům, jež byly východiskem bouřlivé expanze naší národní kinematografie hraného filmu šedesátých let. Východiskem, které si i dnes uchovává jistou, byť značně podmínečnou působivost a osobitost.

Bystrý a pronikavý portrét předčasně zesnulého oblíbence české Thálie divadelní, filmové o televizní. Karel Höger byl nejen mistrem jevištní řeči, skvělým "čtecem" a recitátorem, oblíbencem malých dětí své doby, ale i hercem myslícím, uvažujícím, filozofujícím. Hercem intelektuálním v nejlepším slova smyslu. Vávrova charakteristika nejinteligentnějšího milovníka československé kinematografie je více než přiléhavá. Myslím, že místo, které nedobrovolně uvolnil před 34 lety, zůstává stále nezaplněné. Höger byl, zůstává, je a bude skutečným Mistrem.

Radúza patří k výrazným a osobitým zjevům naší hudební scény. Dá se říci, že Zuzana Navarová, dívá-li se na ní zeshora, může mít ze svého někdejšího pouličního objevu oprávněněou radost. Drsnost textů, robustnost hudby, položení do písniček, které je na hranice možností energií sálající Radúziny osobnosti, jsou obdivuhodné. Každá písnička je v jejím podání světem pro sebe. Připomíná potápěče, který mizí ve vlnách, aby se z nich opakovaně vynořoval vždy s dalším a dalším pokladem perel a drahokamů jejích jedinečných autoských děl. Řekl bych, že Radúzy nemůže být nikdy dost. Alespoň pro mne.

V dobách nejtemnější normalizace to byla právě tato skupina, která prolamovala příkrov "veličin" jako PLANETY, Pavel Liška, PLAMENY (to byla oficiální skupina ÚV SSM sedmdesátých let) a mnohé další "angažované" šunty té doby. Jednoduchost a údernost jim vydržela "napořád". Nepitvořit se znamená být v tomto případě zkrátka svůj a přesvědčivý. Průzračnost KATAPULTu je v tomto ohledu opravdu jedinečná. A vzácná.