JanBar

"Nejlepší plán je nemít žádný plán." Přesně to si řekli tvůrci tohoto snímku a vytvořili film, který nedává naprosto smysl. Přestože jsem předešlé filmy viděl, nějak jsem z té směsice k sobě nadarmo naskládaných scén nepochopil, o co vlastně šlo. J.K. Rowling se při sepisování scénáře očividně přiotrávila Drmolivým dryákem a zanevřela na svůj vlastní kánon. Dokonce ani Mikkelsen není žádný hard carry, přestože ostatní creepy svým hereckým výkonem převyšuje o několik stupňů.

Možná nejsilnější a nejemotivnější díl celého seriálu. Tragický příběh v kombinaci s šedým "waleským" filtrem vyvolával totožné pocity, jaké jsem měl při sledování minisérie Černobyl.

Skutečný potenciál lze objevit pouze tehdy, když si jednotlivé díly pustíte na 0,5x rychlost. Small talk "policistů" na začátku každého případu je pak parádní cringe hodný tance Jiřího Babici.

Dechberoucí záležitost naplněná emocemi až po okraj. Samo sebou se nejedná o žádnou "artovku", a tak náročnějším divákům může zpracování připadat fádní a moc "hollywoodské". Každopádně pět hvězd proto, že jsem v seriálu nenarazil na žádnou chybu, která by mě donutil díl pozastavit a dodívat později, či že bych během sledování bezmyšlenkovitě ubíral pozornost na něco zcela jiného. Děj vás vtáhne a nepustí ani po téměř sedmi hodinách sledování. Zároveň jako silně podprůměrného šachistu, který si jednou za čas zahraje jednu dvě partie, bylo pro mě celkové pojetí hry (která je sice stěžejním pilířem díla, ovšem ne jediným) srozumitelné a perfektně ukazuje, že šachy nemusí být pouze vášní pro outsidery a nerdy, ale jsou symbolem promyšleného dosahování cílů a vůle v životě vítězit.

F.B.I. vs. Hillary Clinton a F.B.I. vs. Donald Trump. I takto by šlo rozdělit dvoudílnou minisérii The Comey Rule. Přestože se jedná o konverzační drama, rozhodně se u něj nebudete nijak nudit. Pokud máte rádi díla jako Všichni prezidentovi muži (1976) nebo seriál House of Cards (2013-2018), tak tohle bude rozhodně váš šálek kávy. Minisérie dává nahlédnout nejenom do zákulisí americké F.B.I., ale zároveň i do soudobé americké politiky a moderní americké společnosti. V zásadě tak pouze dvě výtky: Celý příběh je skrz naskrz prošpikovaný americkým patosem a je na první pohled znát, že má silně "prodemokratický" podtext (relevance některých předkládaných informací je tak na pováženou). Druhou věcí jsou kulisy v interiéru, které občas připomínají nízkorozpočtový film a vytahují diváka z děje.

Příjemné překvapení ze strany švédských tvůrců, vezmeme-li v potaz, že se nejedná o žádnou sluncem zalitou propagandu na téma Islám v Evropě, ale vycentrovanou postmodernistickou formu, která nechá člověka si udělat na věc názor sám. Skvělá režie, skvělé výkony jinak neznámých herců, skvělá výprava. Obecně se ale děj začíná stávat zajímavým až v polovině série. Do té doby se divák spíše seznamuje s celkovým prostředím a teprve si vytváří k postavám nějaký vztah. Proto scénář, který se od začátku snaží tlačit na pilu, nedosahuje účinku, jakého pravděpodobně tvůrci zamýšleli. Následně se však děj stává napínavým (doslova nervy rvoucím) a dostává atmosféru typickou pro skandinávské kriminálky, přestože v neortodoxní formě středovýchodního hávu.

Jaké okolnosti předcházely usmrcení Gabriela Fernandeze? Jak je možné, že k vraždě vůbec došlo? Došlo ze strany sociálních pracovníků k pochybením ve vyšetřování? Jedná se pouze o selhání jedinců, nebo celého systému? Je vůbec možné, že takovéto zlo může existovat za zavřenými dveřmi bytu, aniž by ho nikdo nezaregistroval? Dokument si pokládá všechny zásadní otázky vázající se ke kauze umučení a vraždy Gabriela Fernandeze a odpovědi servíruje divákovi na stůl tak, že mu vysychá v ústech. Bohužel na tom však má zásadnější podíl příběh jako takový než forma jeho předkládání. Po dokumentární sérii Making a Murderer se s podobnými kriminálními tématy roztrhnul pytel a další zpracování prakticky stále dokola kopírují její šablonu. Ani Utrpení Gabriela Fernandeze není výjimkou. Rozhovory s vyretušovanými odborníky, kteří mnohdy dávají na odiv spíše své osobní názory než expertní analýzu, působí uměle a mnohdy nevěrohodně. Jednotliví rodinní příslušníci mnohdy nemají moc co říct a tak „mlátí prázdnou slámu“, ovšem záběry vytržené z kontextu a hudební podkres se snaží zuby nehty v člověku vzbudit nějaké emoce. Reportéři a scénáristi často kladou triviální a bezduché otázky, aby celkový příběh pochopil i ten poslední redneck odněkud z Idaho, kteří sice vyšel jenom základní školu, neumí moc číst a trpí morbidní obezitou, ale za to je schopný jednou za měsíc zaplatit pár babek za Netflix. Právníci jsou zas naopak jednou z nejautentičtějších věcí z celého dokumentu – i přes zářivé vzezření a rádoby emoční kecy je na první pohled vidět, že by poslali na elektrické křeslo klidně svoji matku, kdyby z toho koukalo renomé nebo karierní postup. Ovšem i přes tuto formu zpracování tvůrci vynáší na světlo příběh, který by neměl být zapomenut, který se zaryje hluboko do podvědomí jedince a to nejpodstatnější, který udrží odkaz Gabriela Fernandeze naživu.

Další ze série Trierových úchyláren ztvárněných v rádoby uměleckém filmu, tentokrát ještě okořeněný o super nepříjemné momenty a morbidní záběry. Děj je vesměs úmyslně předvídatelný a v zásadě vůbec nic neobjasňuje. Spíše než exkurz do mysli uměle vytvořeného psychopata dává snímek nahlédnout do uměním zdeformované mysli režiséra (twist plot by byl, kdyby se jednalo o jednu a tatáž mysl). Pravda je ale i taková, že Trier je mistr řemeslník a na celý snímek se po technické stránce dívá dobře - kamera, střih, trierovské alegorické prostřihy jsou opět jeho silnou stránkou. Kdo očekává makabrózní epos sympaťáka Jacka, bude zklamaný, každopádně milovníci krvavých béček tomu jistě přiřknout jistou uměleckou hodnotu a za potlesku stejně inteligenčně vyspělých lobotomů se snímkem nechají inspirovat pro stavbu svého vlastního domu.

Srovnávání Outlaw King s The Braveheart se v tomto směru prostě nedá vyhnout. Před spuštěním snímku jsem měl neblahé tušení, že budu často skřípat zuby nad historickými nepřesnostmi, takže jsem byl vlastně na konci mile překvapen, že jsem neměl rozedřenou sklovinu až na nerv. Okay, skutečný Robert Bruce prostě nebyl žádný suchý dobrák a idealista a spíš to byla pěkná kurva, co uměla využít jakékoliv příležitosti a okay, Eduard II. uměl chlapům líp zpívat, než s nimi bojovat, ovšem celkové vykreslení atmosféry totálního zoufalství a ponížení Skotů po porážce Williama Wallace je strašně realistické a tomu se pár slz Mela Gibsona prostě nevyrovná. A přesto... Zatímco Wallace ode mě dostal hvězd pět, Robert Bruce dostane čtyři a mezi mé top filmy se nikdy nevyhrabe. Proč? Snímku jednoduše tak nějak chybí to statečné srdce.

Hodnotit takovýto snímek potřebuje řádnou dávku koncentrace. Je ho totiž potřeba hodnotit "pouze" jako filmové zpracování události, která ještě v dnešní době na lidi silně působí a jestli událost na jedince silně působí v negativním nebo v pozitivním slova smyslu by nemělo mít své místo v sedačce kinosálu. Divák přichází do kina s potřebou shlédnout dramatický snímek natočený podle skutečné události, ovšem bez citového propojení obsahu s vlastní osobou, jako tomu je například (pro Čechy) u snímků o Vietnamské válce, nebo Izraelsko-palestinském konfliktu. Pokud tak divák neučiní, jeho názor na film Utøya, 22. července nemůže být relevantní pro fanouška filmu a spadá spíše do diskuze o politickém extrémismu v Evropě. Poté, co se od tohoto divák oprostí, zjistí následující: Zpracování snímku je brilantní záležitostí s obsahem prázdnějším, než by mohl být. Složitá technika točení ruční kamerou "na jeden záběr" doprovázející úžasné výkony mladých neznámých herců, kterým vévodí výkon hlavní představitelky, působí velice přirozeně a vtahuje diváka do děje s řemeslnou precizností. Obsah filmu od začátku až do konce má otáčky srovnatelné s vrcholy nejlepších akčních, či thrillerových filmů, až na to, že zde namísto několika minutových scén se jedná o téměř celo hodinu a půl filmu. Bohužel faktem zůstává, že i takovýto snímek by potřeboval svůj vrchol převyšující celkový proud filmu. Tomu se však zde nedostane, což způsobí, že film nemůže v daných scénách konkurovat sám sobě a je tedy těžké jednotlivé segmenty (pokud to tak jde nazvat ve filmu bez střihu) navzájem porovnat a tak v nich najít zapamatovatelný highlight. Je trošku škoda, že snímek neumí vytvořit vztah diváka s postavami z filmu, a to ani k hlavní hrdince, ovšem takovou věc nemůžeme snímku točeném v reálném čase asi vyčítat.