Faustka

Poslední noc v Soho je film, který diváka zavede do víru šedesátých let, kde se snoubí elegance s temnotou. Edgar Wright nám předkládá příběh plný barev, hudby a tajemství, který vás vtáhne do světa, kde se každý detail počítá. Thomasin McKenzie a Anya Taylor-Joy jsou jako Eloise a Sandie dokonalé. Jejich herecké výkony vás pohltí a nepustí. Wrightův film je jako labyrint, ve kterém se snadno ztratíte, ale nechcete najít cestu ven. Je to směsice nostalgie, strachu a obdivu, která vás nutí zamyslet se nad tím, jak minulost ovlivňuje přítomnost. Poslední noc v Soho je film, který vás donutí přemýšlet, cítit a snít. Je to důkaz, že některé sny se mohou stát nočními můrami, ale i tak stojí za to jít za nimi.

V mnohém nápaditá komedie, ovšem chyběla mi v tom typicky italská expresivní gesta jako „špetka soli,“ „miska vody“ nebo „modlící dlaně.“ To si bohužel režisér Vittorio De Sica nepohlídal. I když jinak se Peter Sellers své role mazaného podfukáře a falešného režiséra s příhodným jménem Federico Fabrizi evokující Federica Felliniho zhostil skvěle.

Hluboce mě to zasáhlo. Když stojíte před takovou krutou diagnózou tváří v tvář, protože Alzheimer postihl někoho z vašich blízkých, je prožitek u tohoto filmu mnohem intenzivnější. Karel Roden nemůže nikdy zklamat a Regina Rázlová podala obdivuhodný výkon. Velká škoda, že nominaci na Českého lva neproměnila.

Tak jsem se spolu s Adaśem prokurwovala až k pěti hvězdičkám. Protože Adaś je velký sympaťák, i přes negativní postoj k životu a nasranost na celý svět. Při jeho běžných denních činnostech jsem se poznávala. Lišíme se vlastně jen v tom, že já už nejsem single a na všechny kokoty se sbíječkou v sedm ráno pod oknem můžeme kurwovat ve dvou. A to je úplně jiný kafe!

Co mi z filmu utkvělo. Společnost prolezlá bídou, buranstvím a alkoholismem. Mozky vymyté propagandou a samohonkou, kyselé okurky v obří sklenici, hraní flašky a ožralé ruské matróny v kombiné válející se po stejně ožralých chlapech v ušmudlaných nátělnících, hrdinné písně znějící z úst bývalých vojáků sovětských armád. V závěru film sklouznul do nabubřelé alegorie. A uťápnutá ženuška s nedoručitelným balíkem pro svého uvězněného manžela jen tak proplouvá dějem a udiveným, nic nechápajícím pohledem kráčí vstříc svému osudu.

Slovy zdravotní sestry Toničky z Básníků: „Musíš Karle, musíš!“ Karel Gott byl výjimečný zpěvák s nezaměnitelným hlasem a svému kumštu i publiku dával srdce. A i když jsem nebyla mistrova skalní fanynka, tak jeho písničky mě provázely celým mým dětstvím. A nejen mě, Goťáka poslouchali i moji rodiče. Tento zdařilý dokument mě dojal a mimochodem, podle mě není zbytečně moc o Ivaně, jak zdejší uživatelé tvrdí. V prvé řadě je o Karlovi Gottovi, osobnosti která se narodí jen jednou za několik generací. Tušila jsem, že bez slz se to neobejde a neobešlo.

Camusův román jsem nečetla, časem určitě napravím. Film mě zaujal právě kvůli hereckému projevu Marcella Mastroianniho. Mersault je citově prázdný úředník žijící v Alžíru, jeho svět je plný lhostejnosti a nezájmu o ostatní lidi. Ničím se netrápí, pro nic a pro nikoho se nenadchne. Pro zemřelou matku mu neukápne ani slza. Její věk nezná, jen tipuje. Nadřízený: „Kolik bylo vaší matce?“ Mersault: „Něco kolem šedesáti, nevím. Už jsme si neměli co říct.“ Jen tak existuje, ovšem žádnou emoci mu tento (ne)život nepřináší. Vlastně si svůj neodvratitelný konec pod gilotinou předurčil. „Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem … plným nenávisti.“ Nečekala jsem to, ale nakonec mě Mersault, muž s vyprahlou duší protkanou spletí pavučin, přece jen překvapil.

Silný a přímočarý snímek o těžkém odchodu vážně nemocných pacientů. Tim Roth podal skvělý výkon. Ošetřovatel David je obětavý, pečující, empatický. Ovšem i on má své problémy, protože příbuzní klienta o kterého se stará si jeho svědomité konání můžou vysvětlovat i jinak. Závěr je poměrně rychlý, nečekaný a hlavně varující. Některá neuvážená rozhodnutí je lépe si rozmyslet.

Lanthimosovi Chudáčci jsou abstraktní kaleidoskop hýřivých barev započatých střídmostí černobílého úvodu, fantaskní hravostí a bohatou nabídkou roztomile pitoreskních zvířecích monster. Bella, dcera geniálního vědce Dr. Baxtera, je ten nejdokonalejší experiment a doktor ji neskonale miluje. Bella mě uchvátila svou rozpustilostí (návštěva u otce v laboratoři a cvrnkání do penisu mrtvého muže ležícího na pitevním stole), živočišností a touhou poznávat tajemství velkého světa, rozkoš vlastního těla, sexualitu a vášeň. Film, který je natolik jiný, že jsem mu naprosto podlehla.

Epizoda Tvar vody má kromě smutného odchodu otce komisaře Montalbana a poměrně delikátní kriminální zápletky i mnoho hlubokých myšlenek. Třeba tu, kterou vyprávěla vdova Luparell. „Když jsem byla malá jezdili jsme na prázdniny a já tam měla kamaráda, venkovského kluka. A jednou a bylo mi asi tak deset jsem ho viděla jak na okraj studny postavil misku, hrnek a hranatou plechovku a všechno to naplnil vodou, pak na to koukal. Zeptala jsem se ho co to dělá. A on mi odpověděl otázkou. Jaký má voda tvar? Ale voda nemá tvar řekla jsem mu se smíchem. Dostane takový tvar jaký jí dáme.“