Andrrew

Atlanta, seriálový debut všestranně nadaného umělce Donalnda Glovera, je odvážný a v mnoha ohledech velice pozoruhodný počin, pro který v současné audiovizi nenacházím srovnání. Dosud jsem se nesetkal se seriálem, který by mi dokázal zprostředkovat tak intenzivní psychickou, neřkuli fyzickou, zkušenost. Tolik příkoří, nenávisti a nespravedlnosti, se kterými se všechny ústřední postavy (Earn, Van, Alfred, Darius) na denní bázi potýkají aby člověk pohledal. Jakýkoliv úspěch, ať už jde o rozjetou uměleckou kariéru, finanční zabezpečení nebo vyšší společenskou pozici, je vykoupený ztrátou soukromí, příživnictvím ze stran fanoušků a přátel nebo popřením své vlastní (kulturní) identity. Fikční svět, který postavy obývají, se z jejich perspektivy jeví jako surrealný, absurdní, v mnoha ohledech naprosto vymknutý logickým a morálním principům. Ona surreálnost a absurdnost daného fikčního světa (jenž je povětšinou zobrazován realisticky, pomineme-li záměrné stylistické hříčky typu neviditelný automobil, afroamerický Justin Bieber apod.) pramení ze společenských podmínek, ve kterých jsou postavy nuceny žít. Každodenní systémové omezování, všudypřítomný rasismus, násilná apropriace afroamerické kultury, to vše je součástí každodenní reality jednotlivých postav, nemluvě o tom, že jsou jejich životy už od narození poznamenány traumatickou historií jejich předků (“Where are your ancestors from? Congo? Ivory Coast? South-eastern Bantu region?“ – “I Don’t know…This spooky thing called “slavery“ happened, and my entire ethnical identity was erased, so…“). Situace naprosto všední, ať už jde o návštěvu restaurace, baru nebo kina, se v rámci daného fikčního světa mohou v mžiku změnit v situace extrémní, mnohdy i život ohrožující. Všechny tyto okolnosti nezbytně ovlivňují jednání hlavních postav, které se pokouší najít si z tohoto absurdního životního kolotoče cestu ven. Velkou předností celého seriálu je, že se neuchyluje k stereotypním a zjednodušeným pohledům na konkrétní témata, kterými se zaobírá, a zároveň se nebojí nahlédnout ona témata i z druhé strany. Ne vždy jsou postavy afroamerického původu v roli oběti, mnohdy svého původu zneužívají pro svůj vlastní prospěch, a to nejen na úkor privilegovaných, ale i svých vlastních lidí (nejlépe patrné v epizodách: S01E09 – Den černé nezávislosti, S03E06 – Bílá móda). Najdou se i epizody, kdy se perspektiva kompletně otočí a dennodenní příkoří, diskriminaci a pocit ztráty pevné půdy pod nohama zakusí bílý muž (S03E04 – Velká odplata, S0304 – Běloch, co ze sebe dělá černocha). Struktura celého seriálu je spíše volná – epizody, ve kterých sledujeme osudy hlavních postav občas střídají epizody alegorické, rozvíjející ústřední témata a motivy (S02E01 – Tři pohlavky, S04E08 – Trdlo, co sedělo u dveří). Žánrová paleta je opravdu pestrá, komediální epizody s absurdním či sociálně-kritickým podtónem (kterých je valná většina) střídají epizody čistě komediální (S02E05 – Holičství), případně epizody s prvky folkového (S02E04 – Helen) či bytového (S02E06 – Teddy Perkins) horroru. Formální stránka je precizní a mnohdy velmi nápaditá (od obrazových kompozic až po soundtrack). Jediná věc, na kterou jsem si za celou dobu sledování nezvykl a které nepřikládám žádný stylotvorný význam jsou black-screen střihy/předěly, které se objevují téměř v každé epizodě a které vnímám jako formální kličku, zjednodušení, jak propojit jednotlivé scény a zachovat alespoň určitou kontinuitu vyprávění. Myslím, že Glover svůj záměr: “The thesis behind the show was to make people feel black. I want them to really experience racism, to really feel what it’s like to be black in America“ naplnil bezezbytku. Atlanta je vskutku bezútěšnou výpovědí o současném vztahu americké společnosti vůči valné většině občanů afroamerického původů. Seriál bych doporučil zejména těm, kteří mají tendenci tuto skutečnost neustálé zpochybňovat, zjednodušovat nebo snad úplně převracet. Škoda jen, že se do jejich konformní, zkreslené a pohodlné bubliny pravděpodobně nikdy nedostane.

Rodinný bufet s dlouholetou tradicí nacházející se kdesi na předměstí Chicaga, podnik, který lidé z okolí zbožňují, čert to vem, že se přímo před jeho vchodem občas odehraje potyčka místních gangů, že nesplňuje hygienické podmínky a že jeden z dlouholetých zaměstnanců, člen rodiny, potají prodává kokain hned za jeho zdmi. To vše jsou věci vnější, skutečnosti, které stálou klientelu nepřekvapí a které na tom, že se v podniku, nesoucím až do úplného závěru poslední epizody název The Beef (což je mimochodem název velmi trefný a chytře zvolený pro svou dvojznačnost, beef totiž neznamená jen hovězí, je to zároveň slangový výraz pro potyčku, neshodu, konflikt), připravují chutné a časem prověřené pochoutky nic nemění. Uvnitř tohoto bufetu, v jeho samém epicentru-kuchyni, kde sem tam uniká plyn a kde o zábavu, na rozdíl od naostřených nožů, není nouze, operuje velice různorodá (rozuměj multikulturní) skupinka lidí, kterou mimo lásky k jídlu spojuje zejména problém s komunikací a tvrdošíjné zastávání letitých, zasloužilých, ale hlavně pohodlných pozic na pracovišti. Rodinnou (ne)pohodu, anebo přesněji, slovy jedné z hlavních postav, horkokrevného, výbušného, prostořekého, ale v jádru hlavně zlomeného Richieho, řečeno: „delikátní ekosystém“, však naruší příchod, respektive návrat, Carmyho, jednoho z nejlepších kuchařů v celé zemi, self-made mladíka, jehož život je s podnikem úzce spjatý, vlastnila ho totiž od počátku jeho rodina a odkázal mu ho jeho bratr Mikey, o němž se v průběhu celé série postupně dozvídáme víc a víc a k němuž se většina zaměstnanců podniku vztahuje jako k někomu, koho měli velmi rádi, ačkoliv toho po sobě – kromě téměř neexistujícího a chaotického účetnictví, několikatisícových dluhů a kolektivního žalu za jeho osobu (byl to alkoholik, který spáchal sebevraždu) – příliš nezanechal. Překvápko v podobě jeho odkazu podniku-rodině přichází až na konci celé série, kdy dojde k alespoň částečnému zadostiučinění, možnosti odpoutat se od traumatizující minulosti a nepříliš uspokojivé přítomnosti směrem k slibné budoucnosti, potenciálnímu novému začátku. Dynamika na pracovišti a vzájemné vztahy, které jsem již letmo nastínil, jsou brilantně vyobrazeny hned v první epizodě (která spolu s epizodou sedmou, dramatickou jednozáběrovkou, představuje vrchol celé série), kdy jsme po krátké a útržkovité expozici vrženi přímo do akce-kuchyňského provozu, kde se šéfkuchař Carmy snaží nastolit alespoň základní, pro fungující provoz nezbytný, systém. Kamera, ve snaze onu dynamiku zachytit, švenkuje jako o život, dialogy jsou pronášeny s rychlostí moderátorů podcastu Čelisti a ve střižně se tvůrci seriálu nejspíše museli velmi činit, aby do toho nezastavujícího gastro šílenství vnesli alespoň trochu přehlednosti. Ve zbytku série se tempo podřizuje konkrétní situaci, při důvěrných konverzacích mimo prostory kuchyně, jež si ze své podstaty rychlost žádá, občas dojde ke zpomalení, soustředěnému a klidnému dialogu mezi jednotlivými postavami, které řeší, mimo těch pracovních, i spoustu osobních strastí. Seriál prozkoumává řadu témat, od psychicky i fyzicky náročné povahy (nejen) vrcholné gastronomie (Carmy), přes toxickou maskulinitu (Richie), po témata specificky americká – past studentských půjček (Sydeny), rasové otázky nebo koloniální historii – přičemž tak nečiní násilně a za každou cenu, ale naopak velmi nenuceně, organicky. Za zmínku stojí také pečlivě vybraný soundtrack vrcholící skladbou Let Down od Radiohead, která podkresluje dojemný happy-end celé série, jenž je díky ní více než snesitelný. Svoje mouchy tahle vesměs velmi povedená záležitost přeci jen má, často balancuje na hraně až neuvěřitelně dramatických momentů, které vzápětí střídají momenty těžce sentimentální, což ve mně mnohdy vyvolalo pocit rozpačitosti, stejně jako místy až přespříliš afektované jednání určitých postav. Celkově vzato se však jedná o velmi poctivou a chutnou podívanou, snad to tvůrci druhou sérií nepokazí.

V době, kdy se mladí filmaři kriticky vymezují vůči současnému stavu, podobě a trendům tuzemské kinematografie v čele se standardizovanými přístupy k žánru (zejména) životopisného filmu (ačkoliv jiné žánry na tom bezpochyby nejsou o moc lépe, buď žalostně absentují, nebo se naopak nesmyslně a bez špetky invence protežují – typicky žánr komedie) sledujícího notoricky známé osobnosti našich dějin, na kterých se „všichni shodneme“, vstoupil do kin film, který se v žádném ohledu nedá označit za standardní, a to navzdory tomu, že spadá (alespoň rámcově) do stejně žánrové škatulky. Arvéd stojí v absolutní opozici vůči didaktickému, přehlednému, doslovnému a černobílému pojetí nejen historické postavy jako takové, ale také doby, ve které se daná postava nachází, doby, která se „podepsala na všech“. Máme co dočinění s polozapomenutou, kontroverzní, rozpolcenou a démonickou postavou „Malostranského ďábla“, okultistou, homosexuálem a konfidentem nacistického i komunistického režimu disponujícím mimořádným intelektem, jenž je mu darem i prokletím zároveň – umožňuje, alespoň po vymezený čas, život v klidu a pohodlí, avšak vždy za cenu života někoho jiného, někdy cizí osoby, někdy nejbližšího přítele. Klíčem k postavě Arvéda se zdá být faustovský motiv – pakt s ďáblem byl uzavřen a neutuchající touha po odhalení vyšších pravd za jakoukoliv cenu si razí svou cestu, i kdyby to mělo stát krk padesát lidí. Morální reflexe se dostaví v konfrontaci s vírou (reprezentovanou postavou vězněného kněze v podání Jaroslava Plesla), aby vzápětí došlo k jejímu krutému demaskování. Tvůrcům se daří udržovat si od hlavní postavy odstup, nesklouzávají k laciným morálním soudům a poučkám, nehodnotní, neobhajují a nevysvětlují. Postava Arvéda slouží tvůrcům také jako možnost ohledávání a (re)interpretování našich dějin (jejich zacyklení, opakování se) a národní povahy (rozvíjení úvahy o postavě Švejka, českého národního hrdiny, a jeho roli v dějinách). Mimo naprosto důsledného uchopení hlavní postavy, která je navíc skvěle zahraná (Michal Kern zařazen do hledáčku zajímavých českých herců), zaujme také práce s vyprávěním, které svou roztříštěností, opakováním a cyklením se do sebe, namísto přehledného kauzálního řetězení příčin a následků, dokonale reflektuje stav chátrající mysli Arvéda coby nespolehlivého vypravěče. Pozoruhodný je tento film rovněž na úrovni stylu, tvůrci kreativně zúročují prostory několika mála interiérů, do kterých umísťují významotvorné objekty, kameraman Dušan Husár vytváří jednu ukázkovou kompozici za druhou, precizně se tu pracuje se světlem, vizuál (spolu s určitými vedlejšími postavami a jejich projevy) místy připomene temné mystérium z filmů Davida Lynche (jeden z režisérových vzorů), místy zase expresionistické obrazy. Po všech stránkách jde o film mimořádný, ale také značně komplikovaný (už jsou to dva dny od projekce a pár motivů a scén stálé trčí ven, taky si nejsem úplně jist, jak vnímat finální scénu), v mnoha ohledech až „nedivácký“. Tvůrcům bych velmi rád přál úspěch a ocenění, obávám se však, že v distribuci zapadne. Jisté ale je, že podobně důsledný, podvratný a podnětný počin naše kinematografie dlouho nenabídla (psáno s vědomím, že toho tenhle rok vzniklo více, co stojí za pozornost, avšak Arvéd v mých očích přeci jen vyčnívá nejvíce).