anniehall

2,5* Nemůžu si pomoct, ale ačkoliv se pohybujeme na úplně jiném kontinentě, nabízí se srovnání s tématicky spřízněným Městem bohů, které u mě vyhrává na celé čáře. Danny Boyle a jeho poslední snímek zaostává ve skladbě scénáře, která je stereotypní, dopředu velmi odhadnutelná a přestože se tváří mladě, dravě a syrově, je velmi sterilní a plná klišé - včetně nevkusného a kýčovitého zakončení. (Po první retrospektivě divák čeká na další otázky v soutěži a už dopředu ví, že s každou další se posune o krůček v Jamalově životě dál.) I v případě, že se přenesu přes naprostou a zcela náhodnou? svázanost všech položených otázek s chodem Jamalova života, která je ještě k tomu všemu zcela souběžná, lineární a chronolická, rozhodně se neztotožním s tím, jak režisér manipuluje s divákem. Záměrně jej drtí a drásá syrovými, výborně řemeslně natočenými a téměř bezvýchodnými epizodami z Jamalova života, za účelem navození nepříjemných, úzkostných a chvílemi až soucitných pocitů, aby je na konci korunoval naprosto prvoplánovým happy-endem a srdce a duše divákova si tak mohlo projít katarzí made in Hollywood. Ano Hollywood, nikoliv Bollywood. A napomáhá tomu i klipovitý střih a zvolená hudba, která je naprosto nekompaktní a nesourodá a pouze akcentuje pocity, které se nám režisér snaží podsouvat, tu romanticky kýčovité, onde postmoderně nervní a na dalších místech téměř mystické. Pro mě je tenhle film velkým zklamáním. Nekompaktní, vypočítavý a sterilní slepenec o jehož kvalitě na rozdíl od většiny lidí a Oskarové akademie já osobně vážně pochybuji.

Mistr Kim vzal do ruky štětec a namaloval obraz. Obraz mnoha barev. Použil odstínů, které se snad na první pohled na jednom plátně nesnesou, ale opak je pravdou. Po chvilce pozorování vás vezmou za ruku a vtáhnou dovnitř. Beze slov, bez velkých gest, pomalu a jen tu a tam doprovázené jemnou hudbou. A jako každý dobrý obraz - i zde je ponecháno na očích pozorovatele, aby si vyložil, co se vlastně na plátně odráží a v kolika vrstvách je to zpodobněno. Hloubky a perspektivy, které mi jinde chybí, je tu na několik dalších obrazů a završení celého díla je v pravdě geniální. Zkrátka - můj nejoblíbenější Kim Ki-Duk.

To bylo tak. Přišla k nám návštěva a pro zpestření dlouhého večera přinesla film. Kdybych byl věděl o co se jedná, nikdy bych je nepustil dovnitř. Taková snůška toho nejhrubozrnějšího humoru, vulgarit a oplzlostí se jen tak nevidí a to opravdu nejsem žádný puritán. Kdyby to alespoň bylo vtipné! Jenže nebylo! Přiznávám, nebyl jsem schopen dokoukat to do konce a zcela nespolečensky jsem opustil návštěvu i místnost. Pocity trapnosti a beznaděje se vytratily až nad ránem, po láhvi ginu, když už návštěva byla na odchodu a mě hučelo v hlavě jako v úle. Tak to bylo opravdu za trest!

Ty tři hvězdičky jsou hlavně za solidní práci Marka Ishama, kterou odvedl na výborném, tak trochu melancholickém soundtracku, který vhodně doplnila několika svými čísly vynikající a ve filmu hrající pianistka a zpěvačka Diana Krall. Uvěřitelné a umírněné herecké výkony zachraňují poměrně klišovitý a dobře odhadnutelný scénář made in Hollywood.

Nádherný, uvolněný a pro mě dost možná nejlepší Wenders, kterého musíte nechat plynout skrze vás. Wendersovy obrazy a narativní náznaky vytvářejí u diváka podhoubí pro vlastní zpacovávání a domýšlení celého snímku. Krásný, černobílý a přes zdánlivě depresivní začátek i velmi pozitivní a lidský film se spoustou myšlenkových přesahů a jako vždy výtečnou hudbou, který vypráví o přátelství a hlavně času, který si každý nosíme v sobě sám.

Pár docela pěkných a působivých scén v jinak dost povrchním a na efekt budovaném snímku. Sébastien Roch je coby hlavní charakter docela přesvědčivý a výborný výkon podává i Jérémy Sanguinetti v roli chlapce Grégoireho. Příběh samotný je budován tak, aby svou snahou šokovat zaujal mladé obecenstvo a v mnohém mi připomíná Ravenhillovy divadelní cool dramatické kousky. Ovšem s tím rozdílem, že u Ravenhillových dramat jsem nepostrádal hloubku. Tady se vyprávění vznáší tak nad zemí, že podezírám scénáristu, že se před psaním posilnil Redbullem. A režisér se pak už mohl snažit jak chtěl, ale hloubky nedohlédnul...

3,5 * Hlavně za famózní výkon Manuela Rubeyho v hlavní roli. Takhle zahrát a napodobit Falca jistě nebylo lehké, ale přezpívat většinu písní tak, že téměř není poznat, že je zpívá někdo jiný, než rakouská superstar Falco, je opravdu obdivuhodné a téměř dechberoucí. Jako biografický flm Falco funguje, ale nic nového nepřináší. Takže ať se na mě pan režisér nezlobí, ale tenhle snímek stojí a padá s hereckým výkonem mistra Rubeyho. A může si zkoušet triky s kamerou, jaký chce, hlavu si stejně nevykroutím:-)

Čtyři hvězdy s odřenými slechy. Vše, co je pro Wenderse typické, můžeme najít i v tomhle filmu. Nádherné záběry, skvostně zvolená hudba, pomalé tempo filmu, důraz na vykreslení jednotlivých postav. Vyznění snímku je nejednoznačné, což je dobře. Jen ať si divák sám vybere na kterou stranu se přikloní. Wenders mu v tom totiž moc nepomůže. Já osobně jsem měl k hlavnímu mužskému hrdinovi docela ambivalentní pocity. Chvíli jsem se jeho přehnanému vlastenectví až za hrob a jeho paranoie usmíval, chvíli mi ho bylo líto. A tak to vlastně bylo až do konce filmu. Jeho ženský protipól měl naproti tomu moje sympatie hned od začátku a tření mezi těmito dvěma hlavními postavami dodávalo celému filmu zvláštní filosoficko-politický nádech, který nutil člověka přemýšlet. V čem se podle mého Wendersovi tenhle film povedl, krom výše zmíněného, je jeho téměř dokumentaristické reflektování americké společnosti a její pozářijové atmosféry bez toho, aby zajímal a vnucoval divákům nějaký svůj postoj. A když k tomu přidáme nádherně nasnímanou poslední scénu s jednou z nejlepších písní Leonarda Cohena za poslední dobu - Land of Plenty, který je sarkasticky dojemný, musím dát čtyři hvězdičky. Sice ne úplně čisté, ale nešť...

Další vizuálně bezchybný Wenders. O jeho práci s kamerou už jsem psal jinde. O jeho schopnostech využít hudbu, aby něco sdělovala a nejen podbarvovala v jisté míře taky. Ale tady už nejde jen o působivé obrazy. Tady můžeme najít spoustů přesahů směrem k filosofii, vnímání světa, filmové vědě a sebereflexi. A vlastně i tyhle témata se u Wenderse objevují poměrně často, tak v čem je tenhle snímek jiný než většina dalších v jeho filmografii? Tentokrát hraje Wenders na existenciální strunu. Staví vedle sebe touhu a umění točit filmy a realitu, která je většinou proti veškerým touhám. Staví vedle sebe rozdílné přístupy k filmu v Evropě a Americe. Staví vedle sebe důležitost umění pro umělcův život a život sám. Tipněte si co vyhrává? A smutné je, že to tak nejspíš bude i v reálu.

Ty čtyři hvězdičky nejsou úplně čisté, ale přeci jenom... Oceňuju obzvlášť režisérovu snahu experimentovat s obrazem a jeho členěním, neotřele vyprávět. Potěšil mě taky originální přístup k pomalu již omšelému tématu hledání sebe sama. Bavila mě i režisérova hra s divákem, který si musí spoustu věcí doplňovat a domýšlet sám. Do toho skvěle zakomponované útržky z různých děl Sergeje Rachmaninova, kterého mám hodně rád a několik precizních metafor, jenž baví a nezdržují (viz třeba soulož versus repetitivní pohyby jakéhosi stroje v továrně na děleném plátně). Suma sumárum, neotřelý a osobitý pohled na již tolikrát prezentované téma.