anniehall

3,5* Jistě. Formálně je to brilantní dílo. Bravurně natočené, precizní synchronizace střihu a hudby, nádherná práce kamery s detaily, téměř geniálně zvolené ruchy a hudební podkres a udržování napětí postupným zkracováním délky trvání jednotlivých záběrů až do opravdu velmi působivého konce, kde frekvence střihů je opravdu na hranici našeho vnímání. Po téhle stránce je rekviem za sen skutečně obdivuhodné a snad i objevné. Ale nemohu se zbavit dojmu, že po stránce tématické jde o pouhý černobílý plakát. Umně vyšrafovaný, ale přece jen plakát. Už asi od čtvrtiny filmu je mi jasné, o co tvůrci jde a jak to zřejmě dopadne. Když to hodně přeženu, tak tématicky je Rekviem za sen taková lepší agitka v boji proti návykovým látkám všeho druhu a jediné, co si z ní máme odnést je to, jak to s námi všemi, kteří si tyhle látky do života pustíme, může taky dopadnout. Nejsem zastánce drog, nepotřebuju tenhle druh útěku od reality, ale takhle černobílé to přeci není. Opravdu se těžko zbavuju pocitu, že je to mravokárný příběh, který má zapůsobit na naše emoce a to je při tak zručné režii opravdu škoda.

4,5* Skvělý koncert - dokument a parádní jízda v režii pana Scorseseho. Po shlédnutí tohoto filmu si člověk může dovolit říct, byl jsem u toho. Zážitek a blízkost skupiny je tak intenzivní, že má člověk chuť aplaudovat mezi skladbami a chovat se jako na koncertě - nikoliv v kině. Jo, některý kapely tady můžou bejt klidně čtyřicet let a pořád je to málo, oproti jiným, které kdyby už teď zmizely, tak je stejně pozdě.

2,5* Z úcty k Meryl Streep a Goldie Hawn, které dokáží zahrát i v tom, kde nic není, a kde ani smrt nebere. :-)

Tak tohle bylo opravdu hodně, hodně špatné. Nebylo to vtipné, nechápal jsem a nechápu, jak se to některým lidem může líbit a pocit trapnosti mi z hlavy vymizel až po pořádným propláchnutí huby!

2,5* Hodně jsem očekával a málo jsem dostal. Stejně tak jsem hodně dlouho po skončení filmu přemýšlel, proč jsou z něj všichni unešení a mně se nijak zvlášť nedotkl. Teprve při jedné "hádce" s kamarádem, jestli je lepší Burtonova jednička s Nicholsonem nebo tenhhle Temný rytíř, mi konečně docvaklo, proč to pro mě nefungovalo. Burtonův pilotní film jsem miloval pro jeho lehkost, nadhled a nadsázku. Pro jeho výraznou komiksovou poetiku a skvělé herecké výkony - hlavně pana Nicholsona. Temný rytíř je jiný, to je jasné, Temný rytíř je detektivka noire, takže proč vlastně tyhle dva filmy srovnávat? No jednoduše proto, že vycházejí z jedné a to samé předlohy - KOMIKSU! V komiksu se počítá s určitým nadhledem, hodně se tam pracuje se zkratkou a postavy spíš než psychologii mají nějaký svůj cíl, ke kterému směřují. V detektivce už se s psychologií postav počítá, zkratkové a nemotivované chování se s tímhle typem filmů moc neslučuje a už vůbec ne humor a nadhled - ty bychom v noire filmech hledali hodně dlouho. Kámen úrazu je v tom, že právě na půdorysu komiksu, ale respektující noire detektivku je natočen Temný rytíř. A já, jako divák, který by ke komiksové adaptaci přistupoval s větší benevolencí pro zvláštní chování jednotlivých postav a vůbec by mi to nevadilo, se najednou musím zaobírat psychologií jednotlivých figur. Fajn, můžu se o to pokusit, nakonec mám psychologické filmy rád, ale ejhle... ono to nefunguje ani takto. Postavy, které mají psychologii se několikrát začnou chovat, jako by ji neměly. A stejný problém je i s vyzněmím mnoha scén filmu. Pár příkladů za všechny: Odmítání vyhodit do vzduchu cizí tanker, abych si zachránil život, Batmanův mužně chroptivý hlas pod maskou, Twofaceův přerod v záporáka, jeho odmítání transplantace nové kůže a vůbec jeho holelebá existence na konci filmu... To všechno může fungovat v nadlehčeném komiksu, ale ne v existencionálním dramatu, jak o tom mnozí zdejší píší. A ještě jedna věc. To, že má film nějaké téma nebo myšlenku (kdo a za jakých podmínek může být hrdinou, a kdy už je v očích druhých spíš na druhé straně barikády), to ještě neznamená, že film je filozofický. To tedy opravdu ne. Pro mě je to film nevyvážený, dýchavičný, rádobyfilozufující a rádobypsychologizující. A pramálo zábavný...sorry.

Milý film od Percy Adlona s Marianne Sagebrecht v hlavní roli. Myslím, že je to jejich druhá spolupráce. Jejich prvním společným snímkem bylo Sugarbaby a triumfovali v Bagdad Cafe, neboli Hotelu Bagdád. Marianne je úžasná, jako vždy. Milá, šibalská, ale s odhodláním, které bere dech. (Její rozhovory ve zpovědnici s knězem, kterého dohnala téměř k slzám, jsou nezapomenutelné. ) Za povšimnutí stojí i Adlonův režijní rukopis, který se prohlubuje v následujících snímcích a výtvarná stránka filmu. Film, ke kterému se nejspíš jen těžko dostanete, ale který rozhodně stojí alespoň za jedno shlédnutí. "Když dlužíte 100 dolarů, máte problém. Když ale máte dluh 1 000 000 dolarů, pak má problém banka!" A pořádnej:-) 3,5 *

Nádherný fim. Přesně můj šálek čaje. Uvolněný, komorní, intimní, lidský. Rozkročený mezi úsměvnou komedií a citlivým dramatem o lidech tak trochu na okraji, samotě, vlacícch a přátelství. Skvělé herecké výkony Petera Dinklage a vlastně skoro všech zúčastněných. Jemný a velmi uvěřitelně napsaný scénář, který spolu s jistou režiií dělá z tohoto filmu jeden z nejlepších snímků roku 2003, ne-li let následujících. Jak rád bych zašel na espresso k šílenýmu Frankovi a v tichu si popovídal...

A víte, že se vlastně ani nic nestalo?

4,5* Že je Keatonová skvělá herečka, vím už dávno. Že je navíc víc než zručná režisérka, mě přesvědčila Hrdinami mého dětství a následně i Zavěste prosím. Ano, jsou to možná spíše filmy pro jemnější duše, pro leckoho možná nezáživné, ale já přesně tyhle typy filmů mám rád. Vřelý snímek o lidech a zvláštních světech, ve kterých žijí, o rodině a o tom, co je vlastně v životě důležité a taky o vzpomínkách, které jen tak nevyblednou.

Tohle není jen další film o homosexuálech a lidech, kteří žijí svůj život alternativním způsobem. Tohle je něco daleko víc. Je to velmi citlivě natočené drama o lidských bytostech z masa a kostí se všemi jejich tajemstvími, hlubinami a vlastními světy. Je to film o přátelství, naplnění života a fungování v něm podle svých představ. Film se spoustou krásných myšlenek, hromadou pravdivých až dojemných okamžiků a špetkou humanity. Srovnávat Le Fate Ignoranti a Almodóvarovy počiny je nesmysl. Almodóvar je daleko syrovější a smyslnější. S Ozpetekem jsou si blízcí snad jen tématicky. Příběh alespoň pro mne byl velmi silný a rozhodně nesouhlasím s tím, že po odhalení manželova milence se ve filmu už nic neuděje. Naopak, tam pro mne film skoro začíná. Skvělé herecké výkony, výborná hudba, která dotváří naprosto přesně atmosféru, jenž mezi touhle neotřelou komunitou panuje. Filmový zážitek, který řadím mezi jedny z největších. A díky za ten nádherný závěrečný obraz s nerozbitou sklenicí...