aluna

Strašný. Kreténi na týhle planetě jsou, vo tom žádná, ale proč točit dokumentárním stylem naprosto navážno film o vyšinutým magorovi a snadno zmanipulovatelný slepici, který na svý cestě do pekel potkávaj jen další a další vyšinutý necitelný a zmanipulovaný podlidi? Aby v tom někdo hledal pseudointelektuální hloubku nebo aby si někdo řekl, jak je to hustý někoho odprásknout a bylo jich tady víc? Normální lidi si to přeberou, ale to, co např. u Takových normálních zabijáků, který hodně můžu, bylo satiricky parodováno (a i tam bych se u těch slabomyslnějších bála), je tady úplně navážno a mně, stejně jako u Saw, běhá mráz po zádech nad tím, jak moc nebezpečný takový filmy jsou. 1* za odpornýho (skvělýho) Furlonga s Bellou. Kamera byla sic skvělá, ale na druhou stranu kvůli onomu reálnýmu stylu to posílám do takovejch pekel, protože si myslim, že zvrácený věci na obrazovku bez odlehčení nepatřej. Ony se tam vlastně extra orgie či kuchačky nedějí, ale jde o podání a morální cítění postav, který je prostě nulový. Jen snad na konci má magor snahu trochu rozumně uvažovat a vrátit se z PC hry Postal (která mě děsně bavila mimochodem) zpátky do reality. Protože realita není PC hra a mě prostě asi strašně děsí, znervózňuje a do běla rozčiluje, když to někdo, byť filmová postava, nevidí a neumí racionálně a samostatně přemejšlet. A takovejhle důkaz lásky, to teda pěkně děkuju! Na naší planetě jsou semtam i normální lidi, v tomhle filmu ne a mě glorifikace násilí, divnosti a vymaštěnosti příšerně děsí, páč chladná brutalita je fakt nejzaručenější způsob, jak se dostat do televize a filmy, jež v latentních zvrhlících budí dojem, že nejsou sami, že je to vlastně "normální", a u kterých i z vás nenarušených vyklouzne "to je hustý" jsou čirý zlo, protože to není ani hustý, ani normální. A tenhle náhled je patologickej, pročež Jimmy a Judy můj striktní nesouhlas odnesou trochu demonstrativně i za ostatní.

No to teda byla zvolovost! Od Waterse jsem viděla akorát Cry baby, což je řachlost pořádnýho kalibru a zároveň docela slušná ulítlá zábava. Tohle je, ač se film nese v o trochu víc melancholičtějším rytmu, místy praštěný podobně (holčička na ritalinu šnupající kuličky hrášku) a je to úplně stejně schválně naivní. Dá docela práci se moc nepozastavovat nad dějem, ale když se přeprogramujete do módu "NAČ (neřeš a čum)", pak je to šílenej, leč milej film s pradlenkou Ricci, byznyswoman Lili Taylor a terminátorkem, co se dívá na svět výhradně skrz umělou čočku.

Taková celkem milá, ne příliš zapamatovatelná až docela nudná, road movie o dvou nastávajících rodičích. Celej film mnou tak beze stopy procestoval, až na scénu, v níž se Melanie Lynskey u tyče odevzdaně plouží na Oh! Sweet Nuthin' od Velvet Underground - ta mě, po Mendesovsku, doslova převálcovala a vzorek jejích gum mám a budu mít na paměti ještě dlouho.

"Don't you know what "KlSS" stands for? Knights In Satan's Service! ; Satan, Satan...Santa. They're the same letters. They're the same guy. It's the same friggin' guy!" "Uctívání Satana a drogy blízko našich dětí." A já říkám, radši nechat mladý hudbě a hudbu mladým, než aby skončily naše děti uctíváním Boha, protože to je uBohost, když jeden Otčenáš spraví vše, co děláme blbě. Například je třeba trochu krotit radost, vyhrajete-li lístky na svou nej kapelu, páč když v afektu zapomenete sdělit svý nacionále, nespasí vás ani Zdrávas a vy se pak můžete prodírat kostely, stripkluby a sámoškami či dělat nedobrovolný sparingpartnery wrestlerským nadějím, abyste se na něj prodrali. Ale ty "nejnevydařenější" akce jsou nakonec retrospektivně stejně ty nejlepčí!

Film je jako samotný rybaření - 2 hodiny čekáte, než se něco stane, a i když vám za tu dobu parkrát ťukne, s uvědoměním planýho poplachu se zase ospale opřete do rybářský stoličky a klimbáte dál. Poetiku, kochání přírodou a okamžikem respektuju daleko víc než např. Wisemanovu předraženou bezduchou akci a Bayovy předražený všudypřítomný výbuchy, na tu správnou vlnu v týhle řece jsem ale nedokázala naplout, a tak na mě Redfordův film jen tak lehounce šplíchl, než by mnou skutečně protekl. Ono nějakej děj někdy nezaškodí.

Pterodaktyl! Triceratops! Morfujééém :-))!!! Nejvíc mě bavili entusiastičtí morfující vrstevníci, až jsem občas z nevinný srandy zamorfovala taky, ale už tehdy mi tenhle seriál připadal jako strašná pterodaptákárna. U např. MacGyvera (kterej byl taky dost hustej :-), když se na to jeden podívá teď) ta nostalgie furt funguje, ale Strážci vesmíru a Pokémoni mi unikali už tehdy...

Logika, na kterou logicky nebyl moc čas, na začátku trošku skřípne, ale coby úvaha o tom, co je v životě opravdu důležitý a co často kvůli ostychu, udržení reputace a vlastní hrdosti či blbosti nepustíme do pumpičky, by se to mělo povinně promítat před spaním. Jde totiž vážně o život. A čas běží.

Nevím, co to se mnou je, asi to léto, ale tenhle film na mě působil strašně mile. Takový Pump Up the Volume novýho milénia (což je od slova "mile"). Antona Yelchina mám ráda a jeho Charlie Bartlett je fakt bezva kluk, chytrej, ne přechytračelej, ale přirozenej zábavnej sympaťák. Celý je to taková milá pohádka, ale to takovýhle filmy všecky. Jeho milá je taky moc milá :-), netuctově a zajímavě pěkná holka a tatík řiditel Downey (chvílema fakt Down a chvílema up) je rovněž k pomuchlání. Asi se přejmenuju na Miladu, nabrnknu si miláčka Miloše a v Miláně si dáme Milenu a Milu...ne, to už by bylo moc, Charlie Bartlett je milej přesně tak akorát. Asi jako military...nebo Milan Baroš, co vždycky mine aspoň o míli. A jsme v cíli, moji milí. Leč chtělo to píli, abysme byli. To bude tim létem...

Aneb všechno zlý je k něčemu dobrý a všechno dobrý zas k něčemu zlý. Třeba James Marsden. Ten kluk je klasicky hezkej, ale tak moc libově, jak plátek panenky z tříletýho děcka. Přesně tyhle typy nesnáším, takže škoda bodu, když všechny epizodní roličky jsou perfektní! Ale zas musim uznat, že úplně blbě nehraje, což mi morálně ztěžuje napařit horší známku. Nebo legalizace euforie. Zní to destruktivně a pro ty slabší by i bylo, leč puberťáci mají tendenci se odlišovat od stereotypu dospělých, a tak, postavit mimo zákon knihovnu ve městě, kde drogy jsou legální a všichni plnoletí, shromažďovali by se nejspíš tam, hltali Záhadu hlavolamu, otevírali "jiné" brány vnímání literaturou a bránili si dětství. Ale do školního rozhlasu bych to neříkala, páč by se tam nejspíš sjíždeli ti externí, kde stereotypem je práce od 8-16 a o víkendu televize. Nápady napěchovaná pohádková dálnice skrz městečko smažek, advokátů a galerii pravých falsifikátů dokazující, že produkt prodává nejvíc jeho značka, slibuje zábavnou cestu o hledání vlastního já i jeho druhý polovičky, jen ten řidič je nějakej divnej...

Žabomyší války - nikdo už neví, kdo a proč je začal, stupňovaný násilí, který ve věčný odplatě plodí zas násilí, jenž se postupem let obrací nejen na nepřátele, ale i na milované milovaných a posléze se zášť ve jménu cti, pomsty a zrady palčivě dotkne i členů vlastní strany barikády. Nepřikrášlený drama bezmála třicetiletých potyček Monteků a Kapuletů, kde ryba zrovna nehnije od hlavy, ale taťuldové vytrvale a sebevražedně hrdě zaštiťují ostatní případný debily v příbuzenstvu. "War was a goddamn waste, I don't intend to waste the peace." Tak to ti, Šumanitatankaoupačí, vyšlo...