MEFI100

Krása v plynutí. Je to živočišné, ale laskavé. Únik z toho, co nás trápí (ale nedokážeme to změnit). Drobnosti, které zahřejí na duši. Možná nám vyloudí jen nepostřehnutelný úsměv na tváři, nenutí nás k smíchu.  Křehká melancholie v hledání a nalézání duchovního klidu. Pro mě (s filme Zahrada z roku 1995) se jedná nejen o nejlepší režisérův film ale i jeden z nejlepších slovenských filmů vůbec. P.S. Pro lidi znalé literatury – ve filmu je mimo jiné i pěkně zaznamenáno autentické rozjímání spisovatele Rudolfa Slobodu.

Myslím, že tohle má skutečně smysl - přiblížení umění i pro ty, co se na výstavu do galerie (film nás provází výstavou Cézanových portrétu, která se uskutečnila v letech 2017-2018 ve Paříží, Londýně a Washingtonu) nedostanou. Vsazení díla do kontextu, životního příběhu, myšlenek z korespondence i současných scenérii z míst na obrazech. Zážitek z galerie je víc než přenositelný. Možná bych přesvědčoval distributora, aby dokument kvalitně nadaboval, přeci jen oko sklouzává od pohledu na obrazy a scenerie, které proplouvají po platně (ano opravdu stoji za to vidět dokument v kině) na titulky a nemá pak dostatek času se do obrazu ponořit).

Prokurátor Henri Volnei (Yves Montand) v osidlech spiknutí. Režiser Verneuil neupoutáva pozornost jen v hledaní pachatele, zkoumá i věci pod povrchem, snaží se o pochopení lidské poslušností vůči autoritám (do filmu je umně zakomponován experiment amerického psychologa S. Milgrama ze začátku šedesátých let). Děj je napínavý a tajemný, herci výborní, Morriconeho hudba podmanivá.

Výborné! Zažívám stejný pocit, jako u četby Alexandra Dumase st. (naštěstí dřív, než jsem viděl jakoukoliv adaptaci) v dětství. Skutečné dobrodružství. Žádné vyžehlené 17. století, žádná akademická škola šermu nebo tlačení komediální notu. Eva Green je skvělá. I když ji mám přečtenou (s vědomím, co je to za ďábelskou mrchu a vědomím, jak to celé dopadne), opakovaně prohrávám s její přitažlivostí.

Potopený svět (naivita, utopie, sny, konvence, úpadek, apatie, rezignace, zoufalství) – překvapivě zajímavý film, když si uvědomíte dobu vzniku (rok 1922). Děj tohoto němého filmu (první zvukový film byl natočen až v roku 1927) oplývá nevídaným množstvím mezititulků (dialogy citlivě dokreslují osobnosti postav, herci tak hrají mnohem přirozeněji a postavy májí v příběhů prostor se vyvíjet) je volně inspirován osudem rakouského arcivévodou Jana Salvátora Toskánského (z konce 19. století). Kromě stupňující deziluzí se ženy, pro kterou opouští svoji rodinu i způsob života se rozpadá i utopie o změně společenských poměru (ve filmu nelze nepostřehnout kritiku následků bolševického převratu v Rusku).