andragog

Přeneseně by se dalo říci, že sebevraždu lze spáchat i natočením filmu, jenž zbořil všechny hranice a nebude nikdy zcela přijat, třebaže se stal součástí kánonu světové kinematografie. Pasolini převedl na plátno látku, jež je „plošší“ než vícevrstevnatá výstavba jeho filmu. Výsledek je však těžko stravitelnou (patrně i pro skutečné sadisty) metaforou úpadku a perverzní podstaty totalitního režimu. Ze strany trýznitelů vidíme systematickou estetizaci násilí, kdy tyto akty se odehrávají organizovaně, slavnostně, za hudebního doprovodu atd. V kontrastu s explozí nelidské krutosti a extrémního sexu je projevů lidskosti (soucitu nebo odporu) velmi málo. Oceňuji nesporné řemeslné kvality snímku, nicméně základní metafora nefunguje prostě proto, že prožitek trýznitelů je z pochopitelných důvodů nepřenositelný a nesdělitelný, a vždy se bude klást otázka, zda k jejímu filmovému vyjádření byla taková dávka explicitního hnusu nezbytná.

Připojuji se k menšině s vysokým skóre. Tento film předpokládá určité naladění diváka, jenž oceňuje absurdní či magické prvky a emočně silně odpovídá na bezvýchodnost určité životní situace. Ostatní se mohou nudit. Je dobře, že o osobní biografii hlavní hrdinky se nedozvíme nic, její minulost nabízející potenciální „vysvětlení“ vzniklé podivnosti by jen odváděla pozornost od jejího aktuálního absurdního „údělu“. Důležité sdělení je, že ani člověk žijící v těsném sepjetí s přírodou se nemusí stát šťastným, není-li takový způsob života autentický. Jakoby nepovšimnut zůstává fakt, že jediný další člověk, jenž neznámo jak pronikne za zeď do hájemství hlavní postavy, přináší zlo. Ač tento moment působí značně misantropicky, film není agitkou za útěk před civilizací, do divočiny, naopak reflektuje potřebu blízkosti a důvěrnosti. Mimořádné ocenění si zaslouží práce s kamerou a hudebním doprovodem.

Princezna ze mlejna je sice nesporně pohádková „klasika“ v tom smyslu, že je povinně servírována jako příloha k vánočnímu kaprovi, ani v rámci žánru však nezasluhuje větší pozornost. Namísto dvou jsem nakonec dal jen jednu hvězdu za písně a exteriéry. Dílo vyhovuje konzervativnějším a nostalgickým divákům, jelikož zde nalézají tradiční kulisy, pohádkové postavy a stereotypy. Při srovnání s jinými výpravnými pohádkami (dokonce i s Troškovou dřívější pohádkou O princezně Jasněnce a létajícím ševci) syžetově a hlavně svým provedením neobstojí. Příběh prakticky není vyprávěn filmovou řečí, prostředky jako obraz a střih se téměř nevyužívají, velkou část stopáže zabírají neskutečně blábolivé a bezobsažné dialogy, jež příběh nikam neposouvají. Dojem „pohádkovosti“ je navozován protivným pitvořením nebo nepřesvědčivou rádoby bodrostí. Některé postavy jednají dost neuvěřitelně, třeba proč je starý tatík mlynář, jehož holka se očividně do vdavek nežene, ochoten ji po uplynutí ultimáta dát prvnímu, kdo si o ni řekne?