Vitex

Nepříliš věrohodný film, sice jen ve dvou věcech, ale klíčových. (spoilery!) Rudoarmějci přistiženému při pokusu o znásilnění francouzské sestřičky Červeného kříže by se pravděpodobně stalo něco o dost nepříjemnějšího, než jen kopanec do zadku od velitele. To je věc, která film činí černobílým. A pak, především, ústřední zápletka/pointa s matkou představenou, která novorozence likviduje, je tak odflákle vystavěná a sama o sobě absurdní, že dokonale shazuje celý film, přestože vše ostatní je vlastně v pořádku. I kdyby se v reálné historii něco takového stalo, tady to každopádně nebylo vyjeveno uvěřitelně. Nejen že by matka představená v reálu měla asi více rozumu i empatie, a celý problém mohla řešit mnoha různými způsoby, např. s pomocí jejich biskupa nebo jiného kněze, nějaký mlčenlivý by se jistě našel, ale opravdu máme věřit, že abatyši nenapadne, jak rychle bude její lež, že děti posílá do rodiny z blízké vesnice, odhalena? Dozvěděla by se to přece okamžitě kterákoli z jeptišek, která by se někoho z té rodiny zeptala, jak se dětem daří... Při vší eleganci formy a ztišenosti je ten film v jádru nemístně efektní.

To si děláte zadek? Masaryk není zdaleka tak špatný film jako třeba Lída Bárová nebo Ve stínu, ale zároveň to není ani trochu dobrý film, už jen kvůli tomu, že je diváku naprosto všechno, co se tam děje, dokonale ukradené. Není šance dostat se blíž k postavám, protože neexistuje jakýkoli přirozenější vnitřní rytmus scén, vše je nám jen spěšně verbálně oznamováno, nic se nedá prožít / spolužít. A především, dialogy jsou ve většině případů přinejmenším pitomé (ale zároveň ne dost na to, aby se člověk v kině aspoň smál, kromě scény s TGM). Věrohodnost v politické či historické rovině nemůže ani z části nastat, protože státníci se tu mezi sebou baví jako desetiletí kluci, kteří si hrají na válku. Výprava ve výsledku působí vlastně strašně levně, neustále chybí pár komparzistů v pozadí... Jsem vlastně dost překvapený, protože jsem čekal, že to bude dobré aspoň jako průměrný Hřebejk.

Hodně, hodně depresivní. Viděl jsem to spolu s děckama z gymplu na školní projekci. Byli samozřejmě úplně v šoku, ale z diskuse pak vyplynulo, že se těch svých hraček od Applu stejně nevzdají.

Tak tohle jsem nezvládl. Hrozně otravný film. Po hodině jsem začal odcházet ze sálu. Když jsem se občas vrátil, narazil jsem i na poměrně zajímavé scény, ale znovu je střídaly lajdácky švenkované panorámy z chodby a další a další prázdné plácání v unilém tempu. Mé nepochopení rumunské vlny trvá.

Tak aspoň mají filmaři v Hollywoodu na chleba. Žádný jiný smysl ten film nemá a neměl mít. Chtěl jsem napsat "Eric Rohmer meets Tinto Brass", ale hodně bych tím Rohmera urazil, protože jeho filmy nedějově jen na první pohled působí, ale nakonec se vždycky něco stane. Tady ne.

Film o tom, jak někdo čte knížku! ;-) Super.

Ve finále jsem skoro plakal.

Geniální režisér, nekongeniální scénárista. Druhého dne o tom filmu člověk sice přemýšlí, ale jen o logických chybách v příběhu.

Nuda.

(spoilery) Neexistuje-li Bůh, vše je dovoleno. Co je ale horší, nejsou pak ani žádné orientační body. Vše se řídí jen podle pocitů konkrétního jednotlivce. A nejsilnějším či nejpádnějším z pocitů je často strach (např. o kariéru, jak doslova ve filmu padne, ale jednoznačné to samozřejmě není, beztoho i nepojmenovaný strach má ukrutnou sílu). Druhý v řadě je pak pocit, že nejlepší je udělat to, co je "normální", tzn. co by udělalo devět lidí z deseti. Film má pitomou hudbu, která vnucuje diváku něco, co mně třeba k příběhu vůbec nesedělo. Nepotřeboval jsem ani tolikrát šmírovat těhotné ženy ve sprše, natož nahlížet do ložnice při jistých aktivitách. A charaktery postav i konkrétní situace jsou budovány velmi "svévolným" způsobem - nechci přímo napsat, že je to špatně, protože chápu, že skoro až do konce filmu máme být zvědaví, jak se kdo zachová či rozhodne - ve výsledku se pak ale díváme na postavy, které se rozhodují opravdu jen podle aktuálních pocitů, protože žádné dlouhodobější názory či hodnoty nemají (nesmějí mít, aby scénář takto fungoval, nebo aspoň nesmí být moc zjevné pro diváky). Člověku dnešní doby koneckonců takové počínání není až tak vzdálené. Zbývá jen dodat, že film končí ve chvíli, kdy začíná být opravdu zajímavý (podobně jako snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny), protože situace předtím je tak vyšponovaná, že zajímavá vlastně není (jestli si nechat vzít dítě, protože má dvě nepříjemná onemocnění, i když reálnou možnost žít s nimi šťastně, dá-li osud, je jistě menší dilema, než například zbavit se zdravého dítěte jen proto, že je vám teprve sedmnáct, nebo protože ho čekáte s někým, kdo vás zajímal tehdy před pár týdny na diskošce, ale dnes vás už rozhodně nezajímá - kdo by se ale dobrovolně identifikoval s takovou hrdinkou? - film proto musí být náležitě vystavěný tak, aby měl i diváky). Mnohem víc by mě zajímalo, co se bude dít dál. Jak budou po tom všem tato žena a tento vpravdě moderní muž spolu žít?