lena60

Tradiční pohádka o kocouru v botách, trochu zmodernizovaná, nápaditá, vtipná, ironická. Americký kocour "Cat" je spolu s humanitární pomocí letadlem dopraven na ruské území, kde jej v pytli objeví povaleč a opilec - Ivan Karabasov. Nu a slovo dá slovo (tu anglicky, tu rusky), kocour přemluví Ivana k emigraci z rodného Ruska a začíná pohádková cesta do země snů a neomezených možností...

Tanec v ringu v podání vymodelovaných rohovníků.

..."duchové" slaví narozeniny stejně velkolepě zhovadilým způsobem jako někteří lidé...

:-) "I love you too!" Jo, jo i z menšího nedorozumění se může zrodit velká láska. Tohle se Pjotru Sapeginovi vážně povedlo.

Jan Němec podruhé (první setkání s jeho tvorbou prostřednictvím Mučedníků lásky) a nejspíš naposledy. Ano, kamera zdařilá, stejně jako ozvučení, ale to asi není to nejdůležitější, co mě na filmu dokáže zaujmout. Absence děje. Téměř beze slov. Z mé strany jen upachtěná a vcelku marná snaha proniknout dál než na povrch tohoto uměleckého experimentu.

Neuvěřitelné! Co všechno si ten lítostivý tatínek dokázal vyplakat na svých dětech...

Mistrovsky nastavené zrcadlo. Spatřila jsem v něm vlastní uspěchanost, sobectví, pohodlnost, přízemnost a malost. Posmutnělý, nehezký obraz. - Po skončení prohlídky provinilé klopení očí, zamyšlení a odhodlání aspoň na chvíli se zastavit a být pozornější a vlídnější ke svým nejbližším. Dokud je ještě čas...

U mě dobré.

Oprášila jsem vzpomínky na sebe samu při pohledu na mladíka Jacquese čekajícího na svou životní lásku a věčně beznadějně se zamilovávajícího. A dokážu si představit, jakou vlnu nadšení a pochopení by ve mně Čtyři noci snílka vyvolaly před takovými deseti lety. Zatímco teď, dávno už spolknutá skutečností, s lítostí zjišťuju, že nejspíš nerozumím už světu snílků a idealistů. Ale závidím jim. Jsou totiž svým způsobem šťastní. A krásní. V tom svém nevinném a čistém snění o velké lásce...

"Každej má něco. Jeden má todle. Druhej má todle. Jeden si něco přeje. Druhej si nepřeje nic, ten už to má. Jeden si přeje auto, a tak střádá. Druhej už ho má, a tak strádá. Jeden to má polepený. Druhej čím víc to má polepený, tím míň to má polepený. Jeden to támhle takhle nějak všelijak pytlikuje. Druhej to pytlikuje úplně konkrétně. Jeden smrdí korunou. U druhýho není ani cejtit. Jeden se zpije, a potom hrozně nadává. Druhej se raději zpije do němoty. My máme knihy. My tomu říkáme bojovný knihy. Vono to má vohnutej hřbet...Jedni si vyvolili cestu. Druzí jim říkají "vy volové". Každej má něco. Nebo...Nebo nenajdeš vesnici, v níž by nebyla hospoda. Nenajdeš hrob, kde by nezobali ptáci. Nenajdeš klec, v níž by nebyla svoboda."