Nesmrtelná teta

Král dostane od žluté Amnesie a stříbrného Alzheimera dárek, přičemž dojde k hodně pitomému handlu, tak hloupému, že to odstartuje rozklad jednoho celého království. Závist, jeden ze smrtelných hříchů, je celou společností prolezlá jako červotoč. Ať se na mě tvůrci nezlobí, ale zápletka je rozehraná jako prohrané buly. Jedinými sympaťáky je tady kolokvium rádců, které ve jménu blaha řeší hlupósis dementósis definitivum svých tvůrců....a pak že je štěstí rozumná věc! (15.10.2008)

Devadesátková klasika, která již dnes neodmyslitelně patří na seznam štědrodenních pohádek, mě v dětství vždy svým způsobem děsila. Jiřina Bohdalová je jako Závist přesvědčivá a některé scény z jejího "doupěte" mohou na dětského diváka působit až hororovým dojmem. Zajímavý je koncept dvou nadpřirozených entit Rozumu a Štěstí, jejichž spor se však paradoxně odehrává v lidském světě. Nejvtipnější částí je bezesporu scéna, ve které se z Pavlínky (Barbora Bobuľová) stane Závist a opačně. Celkově vzato se jedná o lehce nadprůměrnou pohádku. (24.12.2023)

"Jo, jo, to se mi ulevilo..." když to celé skončilo. Hlavní hrdina mi vyloženě vadil, princezna byla strašně prkenná a křečovitá snaha o "profesionální českou pohádku" sálala z každého záběru. Jiřina Bohdalová však ztvárnila jednu z nejlepších (a nejinteligentněji vymyšlených) záporných postav v historii českých pohádek a i některé další postavy jsou herecky i scénáristicky na solidní úrovni (třeba výborný Král Ctirad v podání Jaromíra Hanzlíka...). Stejně tak příběh vcelku neurazí. Ve výsledku je to celé takové... průměrné - s poměrně velkými výkyvy na jednu i druhou stranu. (19.02.2009)

„Závist je věčná! Cha cha cha…“ a Bohdalka taky! Ne teď vážně, musím uznat, že při posledním zhlédnutí se mi Nesmrtelná teta líbila o něco více než dřív. Princezna a její milý byli sice hodně jaloví, ale ostatní herci v menších rolích už tolik ne (nejvíce mě z nich pobavila Smoljakova pidirolička: „Ale…já jsem muž! Ale…já jsem opravdu muž!“), navíc je tu vcelku odzbrojující prostoduchý Hanzlíkův král („Růženka, chuděra, zastřelila sebe sama na lovu.“) a samozřejmě nad všechny ční nesmrtelná Jiřinka se svými nejenom vnitřními komentáři („Našeptávat umím, co závidět druhým.“). Vyprávění je občas trochu zmatené, ale zase protkané nějakými těmi (morálními) ponaučeními (Šaty dělaj člověka; Rozum není nic platný bez štěstí atd…) a divák se zas tolik nenudí. Hodnocení měním na lepší 3* a sám jsem zvědavý, jak na mě Nesmrtelná teta zapůsobí příště. „Pod čepicí s bambulí, hlava mě už nebolí!“ (27.12.2013)

Bylo nebylo, v oněch časech se kvantum pohádek točilo a v mnoha z nich pobíhal jeden zlatovlasý princ, díky kterému se tolik pohádek sléválo, spájeloo, do neučité hmoty rozostřených okrajů se transformovalo, z onoho blobu vystupují tři díla, která jsou alespoň trochu rozpoznatelná, nespadající do Velkého patvaru a Nesmrtelná teta je z nich nejhorší, v mých očích před Perlovou pannou a Lněnou kytlí v prachu se ploužící. A jak to bylo dál, milé děti? Filip Blažek naštěstí oplešatěl. (19.08.2013)