Recenze (1)
Jakožto pravidelný čtenář Písně ledu a ohně mám ke Hře o trůny takřka identický postoj jako fanatický milovník původních Star Wars k Lucasovým prequelům: laskavě ze mě ten dadaistický výblitek dvou lobotomizovaných orangutanů smejte. Ačkoli však je Hry o trůny z hlediska scénáře objektivně narvaná tematickými i charakterovými nedostatky a logickými děrami, do nichž by se trefil i Balerion sjetý makovým mlékem, nějaká kritičtější reflexe se v recenzentské obci, která jinak nemá nejmenší problém cupovat ostatní díla za totožné prohřešky na kousky, objevuje se vzácností valyrijské oceli. „Fair Game“ od kritika Miodraga Zarkoviče důvody tohoto hysterického řitního alpinismu vcelku slušně objasňuje, ať už jde o cynické poukázání na finanční stránku věci (propojenost mediálních koncernů, opulentní rauty, jimiž si HBO kupuje přízeň, nároky na vysokou čtenost nebo prostá neochota kritizovat ty, s nimiž se na cílených HBO akcích osobně seznámím), či na prachsprosté tupé nepřemýšlivé fandovství, které zjevně není typické jen pro diváky a kterého je kritická obec ochotná vzdát se jedině tehdy, pokud dostane příležitost připsat si bodíky za úpění nad ošklivostí sexuálního násilí. Srovnáním s ostatními seriály televizní revoluce, které plně využívají nových možností média, Zarkovič krásně ničí nepravdivá, přesto do mrti opakovaná tvrzení o průlomovosti Hry o trůny, a naopak ukazuje, jak konformní a při zdi jsou Benioffovy a Weissovy tvůrčí kroky a jak moc se na rozdíl od jiných tvůrců uchylují ke standardním televizním klišé předchozích dekád. Vypíchnutím změn, které jsou vzhledem k potřebám televizního média zcela zbytečné, se rovněž boří omílaný argument o nutnosti adaptovat literární dílo tím, že z něj udělám jeho obsahový, charakterový i tematický opak. Zároveň Zarkovič upozorňuje, že ačkoli se seriál ubírá vlastním směrem, nedokáže stát na vlastních nohách a k pochopení základních skutečností musí spoléhat na divákovu znalost knih. Zdemolována je i teorie, že věrná adaptace = finanční propadák, která stojí na mírně řečeno zvláštním předpokladu, že takové vizuální dílo by ze své podstaty nemohlo oslovit nikoho, kdo už dávno nebyl fanouškem jeho předlohy (důkaz o opaku viz např. uváděný Kmotr nebo Pán Prstenů). Vrcholem filmu je pak okamžik, kdy si až do té chvíle nadšený recenzent uvědomí, že Zarkovič má pravdu a klíčová dějová linie seriálu skutečně nedává elementární smysl. Zazní ovšem i pozitivní vyjádření, jako třeba neopakovatelný komentář francouzského kritika, který zjevně jako jeden z mála ještě nezapomněl, jak dělat svou práci: „Útočit na Hru o trůny je jako říkat dvanáctileté holce, že Justin Bieber neumí zpívat“. Což je asi tak jediná výzva ke smíru, na kterou jsem ochotná přistoupit. ()