Kuratorium

Desítky let se o něm nemluvilo. Dávno dospělé, kdysi zneužité děti se bály, že se na ně, na jednotlivce, kteří se nechali zvráceným záměrem nadchnout pro bezesporu zajímavé aktivity, národ bude dívat s pohoršením. Ti, kteří už pobírali rozum a zapojovali se aktivně, snad trochu i oprávněně. Ale stydí se ti druzí… Druhá světová válka je, jako každá krize, visutým mostem pro lidské povahy. Někdo přejde na tu stranu, jiný na tu, někdo z něj shodí přítele a jiný skočí. V krizi se tříbí charaktery a lidé, pro které je norma překážkou, rychle odhazují zábrany. Ačkoliv je morálka člověku z největší části vrozená, z hlediska lidské činnosti jsme všichni tabula rasa. Co nás společnost naučí, přijímáme jako normální. Vrozená morálka nám zabrání (nebo u narušených jedinců nezabrání) škodit si navzájem (altruismus je mnohem silnějším pudem sebezáchovy, jak ostatně pěkně ukázal už Konrad Lorenz, sám nacista, jako ovšem tehdy mnozí dobří vědci). Ale teprve společnost souborně vytyčuje mantinely, podle kterých jako dobré nebo špatné vnímáme konkrétní jednotlivosti. Této schopnosti akulturace zneužívají zejména totality, ale i další režimy po celém světě – velká společnost se jinak než ovládáním člověka vést nedá. Funguje tak i naše společnost, která se jako totalita vůbec netváří. A tak se i dobří lidé, vychovaní v konkrétních schématech, dopouštějí činů, které dobré nejsou, v danou chvíli tak ale vypadají. V tomto ohledu jsme možná v dlouhodobém horizontu produktivnější než nacisté – a funguje to! Pod záminkou dobra a pomoci zabíjíme, ničíme a ještě z toho máme dobrý pocit (a když ne, tak předstíráme, že o nic nejde). Lidé posedlí sobeckými a chorobnými touhami žijí na každém místě světa a v každé generaci. Čím méně se před nimi společnost brání a čím méně prekážek jim staví do cesty, tím lépe se stávají vůdci. A tím více podle nich a podle jejich psychických problémů funguje celá společnost. V tomto modelu žijeme i dnes, kdy jsme minimalizovali společenské korekce, a v rámci soudobé akulturace je dokonce považujeme za špatnost a za přežitek. Jedním z takových lidí byl František Teuner. Duševně slabý, hloupý člověk posedlý vlastním úspěchem a ovládaný nízkými pudy. Jeho slova a činy zaznamenané v dokumentu jsou kopií chování řady důležitých lidí současnosti na manažerských a rozhodných pozicích, ale i mnoha zkrachovalých existencí, které od podobných extempore zdržuje jen vlastní lenost. Za válek se tito lidé chopí svých příležitostí obzvláště rychle. Pro správný náhled skutečností představených v dokumentu je dobré vědět, jak silná byla v dobách prvních desetiletí dvacátého století v Čechách i v Evropě obecně spolková činnost. Dobová intenzita spolkové pospolitosti přetrvávala až do padesátých let (i to je jeden z důvodů překvapivé úspěsnosti komunistických budovatelských aktivit). Sokol a další spolky byly důležitým základem společnosti, neméně jako rodiny. Čerpaly z pevného sepětí odhodlaného přesvědčení svých účastníků, s nimiž tvarovaly spojitý šik názorů a záměrů. Přesně toho chtěl využít Teuner. A kdyby se válka vyvíjela jiným směrem, on – malý, nicotný, hloupý a směšný – by svého cíle dosáhl. Pamatujme na to i dnes. Veverkův dokument je názornou ukázkou toho, jak dokumenty dělat. Jaký námět použít a jak pracovat s ním i s protagonisty. Skvělá práce na českém dokumentárním nebi! (28.05.2022) (méně) (více)