Bez slunce

Tady jsem našel o Japonsku to, co jsem marně hledal u Špáty, a ještě: zhmotněné kolektivní nevědomí napříč planetou a časem; rituály a zápasy národní i ryze soukromé, skutečné, sublimované do her i ztajené v podkoří duše; tichou sílu ženství; oči upřené z obrazů; obrazy nečekaně zmrazené, aby nastavily jinou tvář, i obraz připravený, očekávaný a pak zlomyslně uniknuvší po jediném filmovém políčku, lze-li vůbec uvěřit, že byl; obnažené žíly města i rány těla a spoustu dalšího, vše provázáno resnaisovsko-reggiovským vířením a splétáním a uzavřeno s omračující razancí. (02.08.2013)

Já, dokument. Tak trochu poezie. Píši kamerou. Zaznamenávám. Rozhlížím se. Přemýšlím. A docházím k závěru: Svět je roven banalitám, význam prochází napříč. Na pomezí reality a kolektivního snu. O neonové metropoli, třech islandských dětech, smrti žirafy. Oplácím pohled do hloubky. Jsa fascinován pamětí, jsa fascinován časem. Posedlý Vertigem, pravdou ve spirále. (10.09.2011)

Japonsko, Afrika i jiné nejrůznější kouty světa. Ale také Francie, to nejlepší z její kultury a myšlení. Historická škola Annales dala světu koncept "longue durée", která si pod povrchem politických turbulencí všímá toho důležitého, "dlouho/longue/ tvajícího/durée", přetrvávajících struktur života lidstva a Marker si stejně tak všímá banálních chvil a tradic, v nichž je skryto víc než v povrchních "velkých dějinách". Až etnografické pasáže (padne i jméno Levi-Strausse) je "Sans soleil", a to snad hlavně, i kus krásné avantgardní filmařiny s množstvím her s obrazem a zvukem a není náhoda, že ve filmu padne i krátká zmínka o Godardovi. Jestli byla "La jetée" esejem o nemožnosti uniknout času, pak "Sans soleil" je esej o nemožnosti zastavit unikání času. Uplynutý čas se snad dá zachytit ve vzpomínce, ta ale uniká z naší moci se stejnou nezvratností jako to, co měla konzervovat, a tak možná zbývá jen jediné - zachytit čas na filmový pás. Což také nepomůže, ale díky takovým pokusům Chrise Markera si můžeme tohoto autora přidat mezi velikány francouzské kultury. (19.09.2014)

Ztraceno v překladu podle Chrise Markera. Upřímně, nevím jak v krátkosti něco napsat k tomuto dílu. Film musíte vidět, cokoli co napíšu ho nepřiblíží. Přesto, alespoň v náznacích. Je to film na pomezí, propojující, položený mezi Japonsko a Afriku, mezi filmovou esej a filmovou báseň, mezi bohatství a chudobu, mezi časově omezený politický film a nadčasovou meditací, mezi osudy konkrétních lidí a nevědomé archetypy. Nezalekněte se zvláštní formy, ale otevřete se originálnímu pohledu režiséra a budete odměněni. Rozhodně to není dokument, tak jak je běžně chápán. Na ČSFD pro filmy Chrise Markera nejsou žánrové kolonky. (24.11.2023)

spíše vzpomínka na film, který paradoxně nikdy nevznikl, než soběstačné filmové dílo. a netřeba v tomto časoprostoru namítat, že zapomenutí nemůže předcházet vzpomenutí. z ideje pozapomenutého obrazu zbyly zápisky postřehů z cest - přičemž mysl často cestuje nezávisle na cestách těla -, a doplněny o útržky zrakových vjemů daly vzniknout náhradě za obraz. tvoří esej složenou ze slov, vypomáhajících si filmem, ale stále spíše "jen" literárního základu. dialog sama se sebou, kdy lze leda doufat, že dospěje, kam by ho mluvčí rád směřoval. sebereferenční konglomerát fakticky nahodilých, ale zdánlivě (a film se opravdu spíše zdá) spojitých vjemů, které reprezentují jen samy sebe a přeci dosahují přesahu. na(ne)štěstí není nijak jisté, zda jejich průnik "objevuje" skutečnost, nebo jen novou, nepoznanou možnost, jakou si kdokoliv z lidí smí svobodně budovat v soukromí mysli. může nacházet, aniž by usilovně hledal, stačí vnímat impulzy, které přicházejí z tajemného světa tam venku a stimulují smysly. skutečnost ve své totalitě snad vskutku je nekomunikovatelná, avšak lze doufat ve spojení mimo obvyklé dráhy, skrze časoprostor "kolektivního snění", kde má každá banalita svůj magický základ. zdřímněme si spolu na trajektu, sněme spolu pomocí japonské televize, videoher, Hitchcockových filmů a pohledů do hlubin kočičích očí. (30.11.2012)