Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Satira socialistické společnosti podle rukopisu Věry Chytilové. Mozaika desítek lidí, kteří začínají žít v rostoucím panelovém světě. A že se Věra s tehdejší společností ani trochu nepáře, je jasné, že film skončil v trezoru a do větší distribuce se dostal až v roce 1988. Hudba Jiřího Šusta působí čistokrevně hororově, skřípání smyčců, psychošílené zvraty dohromady vyznívají jako nějaká strašidelná improvizace. Ten soundtrack bych chtěl mít. Jediné, co mi na filmu vadilo je, že zvuk je hodně slabý a sotva slyšitelný, aspoň tedy na dvd. Tohle je velká chyba, jinak je Panelstory ve filmografii Věry Chytilové zásadní dílo mapující život v socialistickém Československu koncem 70. let. Dovětek 28.1.2019 - film vysílala ČT 2 a zvuk byl výborný a obraz v HD kvalitě taky nádherný, takže zmršeno bylo pouze dvd. (07.04.2018)

Naprosto učebnicový příklad práce undergroundové, filmové režisérky, která naštěstí patří do velice bohaté sbírky československé kinematografie. Perfektní kontrast "šílené" stavby a "šílené" režisérky. Tento snímek pouze potvrzuje, že vidění filmu paní Chytilové je jedinečné, originální, prostě si to točí jak chce. Filmová punkerka komunistické éry. Éry, která z tohoto snímku přímo přetéká. Betonová džungle v základech, plus pomalu, ale jistě se rodící zárodky civilizačních chorob. Ovšem v těchto výtvorech se bydlí dodnes a nejen, že se v nich bydlí, oni se i renovují, takže buď to je účel splněn, anebo je zde možnost - No tak, když už to stojí, tak to zrenovujeme. Myslím si, že paneláky z našich očí ještě dlouho nezmizí, tak proč se neseznámit blíže. Hvězdičku dolů musím dát za špatný zvuk, jinak je to výborná klasika paní Chytilové. (06.12.2011)

Jako satira to funguje dokonale. Kamera často dobře korespondovala se situacemi, byla místy subjektivní, rozlítaná, ale tak nějak tam prostě seděla. Střih výborný, nápadů habaděj, kakofonické tóny se střídají se zvuky sbíječky, žádná pro Chytilovou typická stylizace prostředí nebo kostýmů. Povahy lidí doplňují místní kolorit. No a samozřejmě nechybí nezbytné moralizování a kritika společnosti. Chytilová natočila v mnoha ohledech nadčasový film. (03.04.2012)

„Já uteču!" „Tak tě sebere SNB!"... „Pusťte mě, nebo řeknu, že kradete děti!" Hořká satirická komedie je přesným obrazem doby a já jsem se podivil, jak nezestárla. Ba co víc, zdá se mi lepší, než když jsem ji viděl před mnoha lety, což bude možná tím, jak trýznivé vzpomínky spolu s ní vyplavaly na povrch. Sídliště - jedno velké mraveniště, kde nic není zcela hotové, kde je toho spousta zfušovaná, ošulená a odbytá, kde se lidé jak mravenečci brodí bahnem, do něhož zapadají a s vypětím sil ještě tlačí kočárky a kárky před sebou. To snad ani není alegorie. To je zkrátka realita (a proto soudruzi tenhle film nenáviděli). Lhostejnost, sobeckost, podplácení, flákání se, samota. I když v tom lidském víru se najdou i tací, co nejsou lhostejní, co pomáhají, co soucítí. Protiklady dvou postav - chlapečka v červené bundě a starého dědy - jsou ve skutečnosti spojnice. Skvělá nervní kamera podtrhuje absurditu doby. A pak je zde Chytilové oblíbená červená - láska, nebezpečí, krev, varování, výkřik. Červené bundy, kabáty, dupačky, kočárky, červený šátek i lampa a srdce v ústech při sexuální extázi, svetr s červenými a zelenými pruhy jak od Freddyho. „My se vám jen podíváme na kohoutky." „Na moje kohoutky se nikdo dívat nebude!" Už v minulém století jsem neměl tomuhle filmu co vytknout a to zůstává i nadále. (28.06.2020)

Bezútěšná féerie o neobyvatelnosti moderního civilizovaného světa podřízeného (řečeno s Poundem) chamtivosti, která usmrcuje, šíří mezi lidmi lež a frázi, vzbuzuje v nich egoismus, lhostejnost a prohlubuje jejich odcizení. Nervní kamera paroduje tanec přírody v rytmu šílené hudby Jiřího Šusta a v klipovité zběsilosti se záblesky hořkého humoru nezadržitelně topí v jílové krajině, z níž ční panelové obelisky. Na scéně „rodícího se“ i „potráceného“ sídliště, které vzniká již jako své vlastní ruiny, se podobně jako ve svých předešlých filmech Chytilová soustřeďuje především na polaritu mužského a ženského: zatímco muži, vesměs šovinističtí, bezohlední, prospěchářští, racionální, budují „hroutící se novostavby“ a přenášejí veškerou odpovědnost na druhé - a zvláště pak na ženy, tonou právě ony v onom hlubokém bahništi panelového světa a přizpůsobují se instrumentální racionalitě „pánů tvorstva“, když se samy uzavírají před světem do svých umělohmotných mikrokosmů. Veškerou režisérčinu skepsi sice sdílím i její vyhraněný soud pokládám za odvážný a hodný úcty, alegoričnost snímku mi však nevyhovovala a ve spleti drobných epizod, osobních dramat a příběhů jsem nenašel žádné tvarotvorné a silné drama, jaké by z jejich mlhoviny vykřesalo blesk. S ohledem k době, kdy film vznikl, však musím rozhodně smeknout. (02.03.2021)