U pěti veverek

Při sledování filmu si na své přijde každý milovník obrazů, film totiž obsahuje mnoho portrétů, především pak portrét duše paní Filomény nakreslený na papír, který je dle mého nejlepší a nejkomplexnější. Právě tato postava Filoména Houbičková, je pro snímek stěžejní, každý divák je rád za vše co se jí nepovede. Dále je ve snímku moment kdy pan Josef Houbička platí dívkám za to že na ně Filoména řve, což pravdu říct je vysněná práce mnoha z nás, bohužel nám tato profese neustála nápor socialistického režimu a dnes již není. Abych to tedy shrnul, jedná se o velice povedenou komedii, která člověku jednoduše vykouzlí úsměv na tváři, a nese s sebou také velmi důležité ponaučení, a to nikdy nevěř Kozlovi a bacha na ženy jménem Filoména. Díky skvělému humoru, příjemné hudbě a krásnému poselství se tak film řadí mezi špičku snímků o výrobě mýdla. (23.12.2021)

Tak tohle je opravdová pohoda starých časů s tématem zkrocení zlé ženy. Hezký příběh, kde je pýcha a sobectví potrestáno a čest, spravedlnost a slušnost vítězí. Vše špatné se v dobré obrací a každý správný úmysl se daří jako v pěkné pohádce. Jindřich Plachta je vzorem člověka s dobrým srdcem a ani v tomto filmu neschází z této cesty. (23.09.2013)

Na snímku je krásně vidět rozdíl mezi komunistickými a fašistickými (protektorátními) díly. Zatímco komunisté oslavovali práci a hanili živnostníky a továrníky, za dob protektorátu se v souladu s fašistickou ideologií práce oslavovala taktéž, akorát živnostníci požívali úcty a továrníci působili jako vrchol ctnosti a hodnosti, a pokud už byli náhodou zlí, tak jen proto, že je práce a bohatství odcizilo od dělníků, stačilo se s proletariátem opět na vlastní kůži setkat a hned prohlédli a stali se znovu dobrými (např. ve filmu Nebe a dudy). Tento snímek mě podobně jako např. film Dědečkem proti své vůli dostal svým pozitivním laděním, protože se většinu času věnuje tvrdé práci, která nakonec přináší úspěch. Bohužel taky smrt, jak se ukázalo na Plachtově skutečném životním osudu, kdy doplatil na tvrdou dřinu v dolech. A propó Plachta... snad nikdy jsem neviděl uvěřitelnější herecký výkon než jaký předvedl v tomto filmu. (09.06.2013)

„Uctivá poklona pane domácí, prosím, račte se posadit.“ - „Děkuji, jenom jestli nevytrhuju…?“ - „Nás už nemůžete vytrhnout, pane…“ Dvojice malířů, kteří nemají dostatek peněz nejen na malířské potřeby, ale také jídlo a hlavně nájem, už mohou spoléhat jen na hodného pana domácího, ale ten to musí zaonačit tak, aby jeho žena nic nepoznala…A fúrie Filoména je až překvapivě zlá, zákeřná a protivná kreatura. Míla Pačová se na ní vyřádila, ovšem její postava nedojde té proměny, kterou by člověk očekával (a je to spíš ke škodě). Naopak Plachtův dobrák se svou typickou aurou nakonec trochu překvapí a film se o něj může (jako již klasicky) opřít. Fajn byli i výše zmínění malíři Peška a Pivce. Tolik k postavám, ale bohužel i obecně ke kladům. Humoru je tu totiž povážlivě málo, jen sem tam nějaký frk, člověk se spíš usmívá, než že by se od srdce opravdu zasmál. Naopak naivity (ano, myslím tím ve srovnání s další dobovou produkcí) tu je na můj vkus až dost. Vidím to na lepší průměr. „Mistře, nemá ta ruka šest prstů?“ - „Puntičkáři!“ (04.08.2019)

Milá pohodovka, která potěšila a pobavila diváky v tehdejších těžkých časech i mě po téměř po sedmdesáti letech. A ne jednou. S každou reprízou. Možná naivní, možná sentimentální, ale nakažlivě úsměvná a optimistická, která dokáže i po letech to, co dnes české filmy neumí. Potěšit duši a nabít baterky optimismem, pohodou, a kupodivu i energií. Plachta dotahuje k dokonalosti svého typického laskavého dobráka, stejně jako dvojka Pivec-Pešek vytváří další ze sehraných týmů chudých umělců. A potěší, jako vždy, Růžena Nasková, jedna z nejlaskavěji působících dam, které se kdy u nás objevily před kamerou. Stačí, aby se objevila na obrazovce a moje špatná nálada taje jako sníh. (12.11.2012)