Andy Goldsworthy

Nerad jdu proti proudu ostatních hodnotících, ale tohle mě vážně nebralo. Dokument mě nesmí nudit, jinak je to v háji. Umění uznávám, ale neni umělec jako umělec. Je umělec a je pozér. Člověk, co má čas celej den stavět z kamenů kouli neni asi osoba, se kterou bych šel na pivo. Pár věcí bylo natočenejch a vyrobenejch hezky, ale v podstatě je to k ničemu. Pokud tohle někoho zajímá, já mu to neberu..ba dokonce přeju. Ale pro mě neni dokument o chlápkovi, co by chtěl porozumět kamenům, hlavní film na večer. (27.10.2010)

Hodnota dokumentů Thomase Riedelsheimera plyne už z toho, že si do nich vybírá pozoruhodné osobnosti. Andy Goldsworthy mě zaujal svou pokorou k přírodě (naopak ve vztahu k lidem byla patrná lehká rezignace:). Smekám před jeho trpělivostí při vyvažování kamenů, mě by kleplo už po prvním nezdaru. Hodně prostoru je dáno samotné prezentaci jeho díla jen v doprovodu hudby (Fred Frith) a když už zazněl komentář, vůbec nepůsobil rušivě. Fascinující dokument. (23.10.2011)

"Kdo si hraje, nezlobí," napadalo mě v průběhu sledování dokumentu o Andym Goldsworthym - vrchním představiteli land artu. Přiznávám, do dneška jsem neměla ani ponětí, že něco jako "land art" existuje. Pravděpodobně existuje jen hrstka lidí, kteří se tomuto druhu umění věnuje. Ale je to naprosto pochopitelné, málo kdo by chtěl tvořit díla, která mnohdy během několika hodin obrazně "lehnou popelem" a práce na nich je často delší než jejich konečná doba bytí. Goldsworthy tvoří impozantní díla, jen je škoda, že je téměř nikdo nikdy neuvidí, protože zmizí ještě dřív, než je má někdo možnost vyhledat. Tento dokument je velice zajímavý, jen mám jedinou výtku ke způsobu, jakým je zfilmován. Celou dobu jsem si připadala, že sleduji dokument z konce 80. let a ne, že se jedná o snímek z počátku 21. století. Osobně bych dala přednost lepší kameře a rychlejšímu spádu filmu. (04.12.2011)

mala som predstavu, že konceptuálne umenie sa robí pri stole s veľkým popolníkom, z pretlaku pseudoideí. potešilo ma, že Andy to myslí naozaj úprimne. film má príjemnú zenovú atmosféru a viesť polemiky o tom, či má alebo nemá landart po päťdesiatich rokoch existencie v oblasti umenia miesto... už asi nemá zmysel. Andyho baví príroda a pre túto tému si snáď nemohol zvoliť lepšie médium. finálne pohľady na dielo sú poväčšine dokonca esteticky atraktívne... predsa len sa mi zdalo trošičku zábavné, keď Andy kľačal pri mori, "hral sa" s kameňmi a hovoril o "serious work". ak tam totiž nie je nikto, kto by dielo "skonzumoval", celá táto inštalácia fakt nadobúda charakter bezstarostnej, samoúčelnej hry. napokon, ak má Andy ešte stále svojho kurátora, ktorý dokáže presvedčiť odbornú verejnosť, že je rovanko fajn sa dívať na fotky týchto "krajinných zásahov", je Goldsworthy (výnimočne) v suchu. (02.02.2013)

Mnozí na vyjádření něčeho podstatného o světě a životě potřebují stovky stran, Andy Goldsworthy to dokáže jedinou drobnou skulpturou z kousků ledu nebo vyplněním skalní prohlubně čerstvě natrhanými květinami. Uvědomuje si, že příroda není jen kolem nás, ale že ji také nosíme v sobě, že jsme její součástí - a platí to i o výsledcích naší, lidské tvořivosti. Stále má proto na paměti, že jeho tvorba je pouze drobnou mezihrou díla mnohem impozantnějšího, které existuje od počátku věků, a před nímž je třeba se pokorně sklánět. Sám přiznává, že přírodu potřebuje, že bez ní nemůže žít. Dobře si je však vědom toho, že příroda není jen krásná na pohled, ale že má v sobě i cosi temného a prastarého, nebezpečnou a neprobádanou hloubku. Rád se dotýká věcí, rád je poznává hmatem, skrze hmat s ním komunikují o své podstatě. Než začne na nějakém místě tvořit, dlouze jej obchází, zdraví se s ním, nalézá jej, snaží se porozumět jeho "potřebám". Pokouší se přírodě dostat pod kůži. Díla samotná zhotovuje výhradně z přírodních materiálů, nikdy do přírodního prostoru nevnáší nic umělého, nic, co by s ním nebylo v jednotě. Vypůjčuje si a přetváří plody přírody. Kamení, listí, květy, suché klacíky, mech, zeminu, sníh, led. Jeho díla tudíž zapadají do vizuality přírody, nijak ji nenarušují, ba naopak jakýmsi záhadným způsobem umocňují, a tak ji umožňují lépe pochopit. Jejich prostřednictvím nechává Goldsworthy z přírody vystoupit její próteovský charakter, bytostnou tekutost, tvárnost a proměnlivost. Řeku a moře, příliv a vlny. Vodu, tu nejpoddajnější látku. Oheň, který dřímá pod povrchem. Výmluvnost barev. Přitom je úžasné, jakým způsobem je forma celého snímku s Goldsworthyho osobností v souladu. Kamera opisuje “obsesivní tvary”, které jsou jakýmsi leitmotivem Goldsworthyho děl; říční vlnění, spirály a kruhy. V dlouhých jízdách následuje klikatící se linie, s odstupem dlouze a trpělivě zaznamenává, jak příroda vtahuje rozličné "organické" skulptury, jež jsou v době vznikání již na cestě k zániku, do procesu změny, jak je pohlcuje, rozpouští a rozkládá, jak putují vzduchem, odplouvají po řece, jak je omílají mořské vlny. Příhodně je zvolena i hudba, která se doplňuje s uklidňujícími zvuky přírody a Goldsworthyho hloubavým komentářem, která nijak neruší v kontemplaci, naopak ještě více zklidňuje pokojné tempo. Goldsworthy poznamená, že o svých dílech obyčejně komunikuje prostřednictvím fotografií, všechny artefakty si tudíž fotí a pečlivě archivuje. (Vzhledem k jejich pomíjivosti je to často také jediný způsob, jak o nich referovat. Nehledě na to, že land art obvykle vzniká na obtížně dostupných místech.) Film ovšem vnáší do reprodukcí jeho děl něco, co jednotlivé fotografie bohužel postihnout nemohou: pohyb, plynutí, možnost zachycení pomalé, okem mnohdy nepostřehnutelné proměny. Tedy zřejmě to nejdůležitější, o co Goldsworthy (s oddaností sobě vlastní) usiluje, totiž obnažení času v jeho průběhu. (17.09.2011)