Led Zeppelin: The Song Remains the Same

Zeppelíni z nakrúcania tohto snímku, poznačeného dlhými puazami a ťahanicami, veľmi nadšení neboli, najmenej ich manažér Peter Grant (to je ten stotridsaťkilový obor s orlím nosom a vizážou piráta, ktorého vo filme vidíme o. i. "fuckovať" ostošesť) a s výsledkom sa tiež dvakrát nestotožnili. Dokumentárna časť, najmä záznam z koncertov v Madison Square Garden je ozajstným výstupom po schodoch do neba, všetko ostatné je (nielen) z dnešného pohľadu bizarnou, nesúrodou a neujasnenou mozaikou "rádoby" experimentálnej, no vo výsledku rozpačitej filmárčiny. Platí to aj o sekvenciách zo súkromia členov kapely, snažiacich sa v skratke povedať o každom z nich to, čím boli v civile: Robert so svojou blond anjelskou hrivou a narcistickými gestami zosobňuje akéhosi kríženca stredovekého bájneho rytiera a zároveň ikonického predstaviteľa detí kvetov, šantiaceho so svojimi deťmi v bukolickej krajine. Jimmy Page - najtajomnejší člen kapely, okultista, fetišistický zbožňovateľ mága Alistaira Crowleyho a zberateľ umenia a starožitností vo filme absolvuje o.i. symbolickú cestu na vrchol kopca, kde naňho čaká jeho dvojník vo veku starca. John "Bonzo" Bonham sa predstaví ako farmár, chovateľ dobytka a milovník a zberateľ rýchlych áut a veteránov ( tým všetkým fakt bol - z jeho portrétu však naprosto vypadla Bonzova výbušná povaha, v súkromí tu pôsobí ako vidiecky inštalatér, pre ktorého je najväčší "odväz" zájsť si po práci na pivo). No a na záver tu máme najnenápadnejšieho člena, Johna Paula Jonesa, nielen na pódiu introvertného, domáckeho a papučového tichošlápka, za ktorým boli vždy vidieť a poču skôr výsledky práce, než image, škandály či nejaká ozaj výrazná črta. Škoda, že počas existencie kapely nemali chalani nablízku nejakého "svojho" Scorseseho, ktorý by o nich natočil to, čo nedávno o Rolling Stones. To, že nakoniec dávam Song Remains the Same plný počet, je naprosto neobjektívne hodnotenie doživotného puberťáka, pre ktorého je pohľad na "živých" Zeppelínov tým istým, čo pre Muldera UFO vznášajúce sa na dosah blízko. (23.06.2007)

Do prohlédnutí tohoto snímku jsem Led Zeppelin vnímal jako legendu, která mě minula, ale po té co jsem tento snímek na vesnici, v sále, na plátno o rozměrech 3x3m, s ozvučením zábavové kapely, promítnul starším bigbíťákům, kteří u toho křepčili jako by byli v Madison Square Garden, si mě Cepelíni definitivně získali. V atmosféře jakoby koncertu byly zvláště vizionářské vsuvky úplně o něčem jiném než doma u televize. (26.09.2007)

Niet čo dodať. Snáď len to, že Zeppelini urobili výborný krok natočením tohto filmu. Pre ich fanúšikov povinná jazda za nezaplatenie. Najviac ma nadchli filmové pasáže počas pesničiek ako napríklad pri Dazed vylezie týpek až k tomu dedkovi s lampášom, ku ktorému sa táto psychadelická skladba totálne hodí. To platí pre všetky dokrútky, hudba k nim perfektne sadne a pozerať to je Zážitok s veľkým Z. Tiež je tu trochu poodhalené aj zákulisie takéhoto koncertu čo ste možno ešte nemali možnosť vidieť. Songs Remains The Same je proste päťhviezdičkový hudobný film. (25.01.2008)

Domácí idilka, Bonham na traktoru, Plantovi děti hrající si v potoce. Potom dopis, zděšení "to je už zítra" a odlet do USA. A pak? Čekající publikum v Madison Square Garden uslyší první ton Pagovi geniální kytary songu Rock and Roll a je vymalováno. Nejvíce za zmíňku stojí Jimmy Page, který jeho kytarami dokázal vykouzlit takovou show, že jsem měl občas otevřenou hubu dokořán. Vždyť kdo si zkusí zahrát na elektrickou kytaru smyčcem jako to dělal on v songu Dazed And Confused, z kterého utvořil dokonalou psychedelickou úleťárnu. Ten chlap je bůh a na tomto koncertu mnohokrát převyšoval zbytek kapely (a předpokládám, že nejen na tomto koncertu). Na druhém místě Robert Plant, blonďatý tygr v extrémně uplých jeansech, jehož výkon v některých částech koncertu převyšoval i samotného Jimma Page, vždyť kde by byli Zeppelini bez jeho nezaměnitelného hlasu a show, které dělal. A to samé se dá říct i o bicím a baskytaře. John Bohnam, zemědělec a sběratel rychlých aut dostal několik minut na solo na bicí a ukázal, že ta zemědělčina je jenom bokovka. John Paul Jones nadruhou stranu byl nejméně zabíraná osoba v kapele, celou dobu mě připadal jako by byl páté kolo u vozu (a to přitom byli v kapele čtyři). Věčně zalezlý v růžku, z lehka se kolíbající a hrající svoje riffy. Introvert par excellance. Koncert byl provázený vizuálními efekty, na tu dobu pěknými a trefnými, vyzdvyhující některé už tak dost psychedelické pasáže. Někdy kamera zamířila i do zákulisí a ukázovala jejich manažera Petera Granta, řešícího vzniklé problémy nebo policisty vyhazující ožralé fanoušky. Ale hlavním doplněním koncertu byly jakési hudební klipy k jednotlivým písním. Upřímně nestály za nic. MTv ještě nebyla, tak klipy neměly sebemenší váhu. Důležitá byla muzika, živá muzika a všechna ta show, které se při tom děla. Tenhle 137 minutový hudební dokument vlastně ani není film, je to jen sestřih koncertu. Ale udělá na vás takový dojem jako málokterý. Výběr skladeb byl výborný, Rock and Roll, Dazed And Confused, Whole Lotta Love nebo krásně zahraný Stairway to Heaven a tak dále. Jen mě chyběl geniální Kashmir. Co říct na závěr. Za Bonhamův hořící gong na závěr koncertu, za Pagovu kytaru, za Plantovi genitální kalhoty a za Johna Paula Jonese plná 5. (23.09.2010)

Velkolepé a naprosto famózní představení rockových titánů v plné, čarovné kráse. Hrůza vůbec pohledět na rychlost prsťíků neprůstřelného Jimmyho " narodil jsem se s kytarou v ruce" Page. Každý člen Zeppelinů je kouzelníkem ve svém oboru a spolu tvoří jednu z nejvlivnějších, nejnepochopitelnějších a vůbec nejlepších rockových skupin historie. (14.07.2009)