Amazing Spider-Man

Určitě nejlepší adaptace přitroublé báchorky, no na čtyři stále ještě nee. A asi nikdy, předloha to totiž nedovoluje. Pokud uvážím, že MekŠkvír vyhrál i nějaké ty herecké ceny, pak Gárfýld pro samé Osraly nebude mít doma kam flusnout. Ohledně nadání bychom srovnávali nesrovnatelné. Je trošku smutné, že dnes každé dítě školkou povinné zná příhody pavoukem oplodněného ňoumy lépe, než vlastní nočník, zatímco Karkulka s Bajajou chcípají na úbytě, ale doba se holt mění k horšímu. (20.03.2014)

Spider-Man má stále čo ponúknuť. Aj keď je jeho divácke publikum možno menšie, než batmanovské, či supermanovské a charakter jeho postavy nemá toľko potenciálu ako u spomenutých, či iných comicsových hrdinoch, pokiaľ sa za spracovanie postavý zručný rozprávač, tak sa z toho dá stále vyžmýkať dobrý príbeh. Od posledného zakopnutia Riamiho a smutného zavŕšenia jeho trilógie prešlo takmer päť rokov a ja som rád, že Spideyho nakopol Marc Webb a priniesol k jeho postave čerstvý vietor. Po hereckej stránke zvládnuté, sympatická ústredná dvojica, slyzký Rhys Ifans, čo však v prípade záporáka znamená pochvalu. Vyše dvojhodinová pavučinová prestrelka ubehla celkom svižne, bez nejakých zádrhelov, či zbytočných sentimentálnych naťahovačiek a ja som bol prekvapivo spokojný. 80%. (19.08.2013)

Přerod teenagera v supermuže a příjemná citlivá romantika by Webbovi i díky mladým talentům před kamerou šly a za mimořádně osvěžující pak považuju, že Parker není hodným obrýleným bambulou, ale normálním až cool klukem, co jezdí na skateboardu. Pár věcí z Raimiho jedničky se decentně přežvýkalo (středoškolská rivalita s Flashem a první láska, smrt strýčka Bena), dobrý tah bylo jít tentokrát po Staceyových i rozvíjet tajemství okolo smrti Peterových rodičů, kterážto linie ale byla trestuhodně odbytá, stejně jako akční scény (kam se sakra podělo těch 230 mega?) a nudný záporák. A klidně se přiznám, že se mi patetická scéna s jeřábníky, kteří zraněnému hrdinovi vytvoří dočasnou speciální vzdušnou cestu městem, líbí. (20.07.2012)

Ústřední spidermanovské motto „S velkou mocí přichází velká odpovědnost“ bylo roztaženo na celý film. Naplnění této myšlenky přináší hrdinovi i divákovi větší satisfakci než souboje pavouka a ještěrky v ulicích New Yorku. Nový Spider-Man je totiž z větší (a lépe zrežírované) části high school komedií o trablech dospívání, v níž pavoučí kousnutí slouží předně coby akcelerátor hormonálního vývoje. Snaha prolnout školní a superhrdinskou rovinu vychází tak napůl (výborná je například scéna opojení po první domluvené schůzce s Gwen) nikoli vinou věrohodně nesmělého Garfielda, ale samozřejmosti, s jakou ho v nové roli přijmou ostatní postavy, dívka snů i školní šikanátor. Stejně jako jiné komiksové adaptace poslední doby, je i tahle nejzábavnější v momentech, kdy tradiční hrdinský koncept různě zpochybňuje. Zachází přitom ještě dál než ostatní filmy, neboť nerdovský protagonista si s padouchy spíše hraje, než aby je děsil (jako Batman) a až do momentu prozření si hraje čistě pro radost, s podobnou lehkovážností jako kdyby hrál videohru (nejspíš Mirror’s Edge). Až zbytečně natahovaná závěrečná třetina nahrazuje model nezodpovědného floutka mužem, který přebírá zodpovědnost, což překvapivě není zatížené patosem tak, jak by se dalo čekat, jakkoli můžeme přemítat, nakolik seriózně Webb některé scény s podvratným potenciálem zamýšlel (vejce). Díky napojení Petera, hledajícího náhradní otcovskou figuru, na ostatní mužské postavy (strýc, otec Gwen a zprvu i doktor Connors) jde dokonce o proměnu nezkratkovitou a psychologicky srozumitelnou, od které se odvrací až poslední, „sluníčkový“ záběr před titulky, srozumitelný nanejvýš z hlediska komerčního. Amazing Spider-Man je stejně jako jeho protagonista poněkud nedůsledný, trochu komiksová akce, trochu (víc) romantická komedie, ale – stejně jako protagonista – je sympatický tím, že moc nemachruje, má smysl pro humor a nedělá hned epickou tragédii z toho, že se jeden pošahaný vědec rozhodnul trochu upgradovat zaostalé lidstvo. 70% (12.07.2012)

Ať už je ten film jakkoliv klišovitý a bez sebemenší známky nějakého režisérského rukopisu, chcete-li gulí, abychom použili slovník Mirka Topolánka, nedá se mu upřít jeden geniální postřeh týkající se akčních scén. V zásadě se nám tu říká poměrně zásadní věc, že ať už je akční scéna stříhaná rychle v krátkých záběrech, anebo pomalu v delších záběrech, působí na diváka zhruba stejně intenzivně a není v tom až takový rozdíl. Konkrétně v tomhle filmu jsou jednak různé rychle střihané rvačky s pobudy, ve škole či s ještěrem, a vedle toho ony slavné POV sekvence bez střihu připomínající videohru Mirror's Edge. A i když jsou ty POV sekvence jistě atraktivnější, fakticky vzato nejsou o moc intenzivnější než rychle stříhaná akce, minimálně pokud se jí zhostí talentovaní lidé stojící kupř. za sérií Bourne. Amazing Spider-Man v sobě tak pojí dva přístupy, jak se dneska dělá exkluzivní akce ve filmu. Na jedné straně je to Greengrassův či Bayův shake & cut styl, na straně druhé dlouhé záběry známé z Potomků lidí či Spielbergovy Války světů. Vtip je ovšem v tom, že oba ty přístupy dosahují vzdor své odlišnosti u diváka velmi podobného vtahujícího účinku. Závěr z toho je ten, že tady prostě není nějaká binární opozice mezi krátkými záběry pro zobrazení duševních stavů hrdinů a dlouhými záběry pro nějaký objektivnější popis situace, ale funguje tady spíš cosi jako trinární model - krátký záběry pro vtahování (Greengrass, Bay), středně dlouhý pro objektivnější popis, a dlouhý záběry opět pro vtahování (Potomci lidí, Válka světů). Krátké záběry jsou se svou snahou podat divákovi na místo prostorového spíše emocionální zprostředkování akce skutečně velmi subjektivní, ovšem i dlouhé záběry se po určitém trvání jaksi překlopí z objektivity do subjektivity. Třeba Sokurova Ruská archa natočená v jednom záběru u mě navodila velmi intenzivní okamžiky, byť to už je velmi speciální případ záběru bez střihu, totéž některé Tarrovy sekvence. Objektivita naopak jako by připadala pouze záběrům o délce kolem 3-10 sekundy někde mezi těmito dvěma případy subjektivnějších záběrů. Úplně tentýž trinární model, kde spolu dva krajní prvky vzdor své odlišnosti souvisí a jen ten prostřední se odlišuje, nacházíme ovšem i v přírodě - kulička na pružině kmitající ve třech polohách (dva kraje a jeden střed), těleso nacházející se ve vodě (kraje, kdy se těleso potápí či stoupá, a střed, kdy se vznáší), nebo tep srdce (malý a velký tep značí potíže, střed klidový stav). Je v tom prostě něco velmi univerzálního, ačkoliv lidé jsou odpradávna přesvědčeni, že náš svět stojí na dualitě (rozumu a citu, života a smrti, černé a bílé…). Tato dualita je ovšem falešná. (30.10.2012)