Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále

Jeho poslední fanynkou byla sociální pracovnice, která se oň starala. Osobně mě nikdy Volkova hudba nebavila, takže mě ani nedojímalo, když tam byly záběry naň coby na odulé zdevastované chrochně. Pro tyhle hvězdy je vůbec nejlepší, když chcípnou mladý, nemusej pak aspoň natáčet tyhle seniorský vzpomínačky. Jestli jsem to pochopil správně, tak otcem M.V. byl František Kožík? Tohle bylo v dokumentu jen nakousnuto a nedopovězeno. Volkův důvod, že nenáviděl Beatles, protože mu vzali obživu (odliv posluchačů od rokenrolu) je divný a sebestředný, i když asi pochopitelný. Kritik Černý i při smuteční řeči na Volkově pohřbu dával najevo, že je chodící muzikologická encyklopedie a že se rád poslouchá, člověk by ho nejradši poplácal po tý jeho křivý kebuli. Celkově se mi dokument líbil, protože mám rád neskutečnou trapnost a oceňuji, že se najdou filmařský nadšenci, kteří neváhají svůj idol natáčet třeba i když jde v chodítku na sesternu nechat se přebalit. Miki, jak se zdá, byl ve svém životě spokojený, protože dělal co ho bavilo a ke stáru si našel partu vocásků, kteří ho obdivovali a pomáhali mu překonat samotu. Jeho vysoké stáří už ve čtyřiceti bylo poměrně srandovní, třeba záběry když si jde pro mlíko v teplákový soupravě, o holi, v tmavejch brejlích a s prstenama, ale takhle holt s člověkem zamávají drogy v kombinaci s chlastem. Chci aspoň věřit tomu, co v dokumentu zaznělo, „nevím, jestli byl Miki šťastný, ale určitě byl absolutně svobodný“. Kamón béjbe šejk, hé bap rýba, óu jééééÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ. (29.07.2012)

Jeden z mých zásadních filmů, který formoval mé názory a pohled na svět. Život rokenrolového krále (kterého jsem nikdy neposlouchal) Mikiho Volka a jeho zarputilý boj nejen se světem, ale i se sebou samým... Igor Chaun, sám blízký Mikiho přítel, měl díky osobitému vztahu s hudební legendou možnost nahlédnout do osobního života a otevřít cestu názorům a ozvěnám hodnotového žebříčku hudebního solitéra, jehož uměleckou i životní dráhu determinovaly hranice dané režimem i světem showbyznysu. Vzácný dokument... (10.07.2007)

Režisérovi se podařil netradičně pojatý dokument v dobrém smyslu. V Česku je zvykem vymýšlet všelijak podivně pojaté dokumenty, které většinou za moc nestojí. Igor Chaun na to šel po svém. Nebojí se být otevřený, nic nepřikrášluje, je tam cítit autorství, občas ironie apod. Nádherně kontrastuje poklidný komentář Radovana Lukavského. Přestože evidentně nebylo k dispozici dost archivního materiálu a mnoho záběrů se několikrát opakuje, režisér se nebál film roztáhnout na dvě hodiny, čímž docílil toho, že divákovi opravdu utkví Miki Volek v paměti. Na druhou stranu je pravdou, že za tu dobu se toho divák mohl dozvědět více, ale to nebylo účelem. Mohl bych dát 60% nebo i 80%, ustálím se na 75%. (03.06.2023)

Při pádu z rokenrolového trůnu si natloukl a horko těžko se pak zvedal. Tuto základní pravdu o Mikim Volkovi jsem pochopil už po hodině tohoto dokumentu - tedy po první části, nazvané Život. Samostatně bych ji hodnotil 4*, řekne totiž vše podstatné. Jenže je tady ještě druhá část, nazvaná Smrt. A ta má také hodinu. (Takže to vlastně není Smrt, ale Umírání.) Autoři dokumentu měli Mikiho rádi a asi chtěli, aby lidi poznali všechny stránky jeho života - i ty politováníhodné. Tímto jistě dobře míněným úmyslem u mě paradoxně ale dosáhli opaku - trpěl jsem u toho. Jako bych se díval na pořad bulvárních hyen o Michaelu Jacksonovi a jeho rozpadajícím se nosu. ... No a vypravěč Radovan Lukavský se svým tragickým přednesem celkovému dojmu také nepřidal. (16.12.2010)

S více než s desetiletým zpožděním jsem konečně viděl tento vzácný dokument, který je více než jen pouhou zábavou, ale především obrazovou sondou do počátku šedesátých let, která mnohé vypovídá o tehdejší mladé generaci a jejich stylu a tvůrčích zájmech. Filip Menzel a Igor Chaun dokázali natočit nemožné. Škoda, že nejsem pamětník jeho koncertů, protože Mikiho zjev na jevišti plus jeho černý brejle a zápaďáckej styl zpěvu, kterým provokoval, musela být tehdy velká bomba. Pravděpodobně byl asi u nás jediný, kdo uměl zpívat ve stylu Ray Charlese nebo skvělého Fatse Domina. Opravdu velmi vzácný sběr filmového materiálu, který naplnil svou roli objektivním obrazem této zvláštní doby. Zaplať pánbůh, že to někdo točí. (03.01.2010)