Zpívání v dešti

Spolu s Moulin Rouge moja srdcová záležitosť. Ešte pred časom som si myslela, že jednoducho neviem pozerať staré muzikály, pretože pri West Side Story či My Fair Lady mi stále čosi chýbalo. Spievanie v daždi má v sebe iskru, excentrických tanečníkov, spevákov a hercov v jednom, príšerne nepríjemnú herečku prvej kategórie, upišťanú Jean Hagen, ktorú ale kompenzuje nebesky sladká Debbie Reynolds. Nadpozemské piesne, chytľavé melódie, čo scéna, to extrémne pozitívne vplývanie na diváka, ktorý má chuť po skončení vyskočiť, schmatnúť dáždnik, vyjsť pred nežný teplý dážď a vyspevovať "Singin´ in the Rain, stále dokola a dokola. Milujem muzikály a toto je jeden z najkrajších, aký som mohla vidieť. (26.02.2010)

Ztělesněná radost ze života… Z mého pohledu ojedinělý muzikál své doby, který neobyčejně reflexivně nahlížel na lesk a bídu filmové práce ze zašlého věku (paralely s pozdějším stavem ani nezmiňujíc). Zpívání v dešti je zároveň živelná a bezstarostná pocta i „dospělejší“ zhodnocení žánrů a jeho možností. Krásně je to vidět v písních, fakt, že u spousty z nich šlo o převzaté šlágry, dokazuje další životnost těchto možná jednoduchých a zapomenutých melodií. Bez původní hodnoty by je ani tento film nedokázal „oprášit“ a znovu jim dát nové místo v srdcích či paměti diváků. Kvůli tomuto propojení samostatných šlágrů zřejmě občas nedává všechno ve filmu úplný smysl, ale zrovna tenhle muzikál má velmi pevný a silný příběh. Všechny odkazy na němou éru, ty sny ze zákulisí i touhu vymáchat otravnou blekotavou hvězdu konečně ve veřejně odhalené pravdě nesouvisí se zpěvem a funguje bezchybně v celé vyprávěcí struktuře. A Gene Kelly zaslouží věčnou poklonu, jestli skutečně trpěl při slavném ikonickém tanci pod nekončící sprchou vody, tak to jednoduše není vidět. Zpívání v dešti je vrcholem profesionality. Neopakovatelné. (25.01.2006)

Jeden z vůbec nejslavnějších muzikálů všech dob vznikl velmi rychle a zbrkle. Studio namlsané úspěchem Američana v Paříži se rozhodlo kout železo, dokud je žhavé. Neboli splácat dohromady písně z archivu (snad každá už se v nějakém filmu uplatnila), orámovat jednoduchým (leč vtipným!) příběhem a angažovat Gene Kellyho, který se postará o vše ostatní. Takže jednotlivá čísla spolu mají pramálo společného. Typický příklad: trojice Kelly-Reynoldsová-O´Connor nad ránem dumá, jak oživit rozdělaný film, strhaný Kelly konečně dostane nápad udělat ho jako muzikál a praví: "Dvanáctého bude ode dneška můj šťastný den." Ostatní ho opraví, že třináctého, neboť je už ráno, načež se tahle trojka, zničená a vyčerpaná po probdělé noci, pustí do zběsilého tance a zpěvu GoodMorning, Good Morning! Bez předchozí domluvy. ;-) Nebo půlhodinová taneční sekvence, představující další zamýšlený film Dona Lockwooda. Ta nemá vůbec žádnou souvislost s předešlým ani následujícím dějem filmu. Zkrátka totální mišmaš, filmový eintopf. A světe div se - ono to funguje! Protože ty jednotlivé částečky jsou samy o sobě nádherné, hravé, vtipné, nápadité... Žádnému jinému filmu s tak nekonzistentním scénářem bych neudělil 100% (24.10.2005)

Iluze zahalená v iluzi zahalená v iluzi. Je těžko uvěřitelné, že v polovině dvacátého století vzali sami hollywoodští tvůrci film jako takový a pak ho (v hávu zábavy) rozebrali na ty nejdrobnější kousky. Zpívání v dešti nabízí částečně historickou reflexi s příměsí nutné fabulace, výlet do všemožných i nemožných žánrů, zároveň však ironizuje jak klišovité příběhy, tak samotnou produkci, fungování velkých natáčecích studií a dokáže se vysmát i většině filmových profesí (od nervózních režisérů, přes „nahraditelné“ osoby jako jsou kaskadéři a zvukaři, až po hvězdný manýrismus). A aby toho nebylo málo, nakonec se divák dostává až někam do psychoanalytických vod v pojetí kinematografie jako pokrouceného zrcadla skutečnosti. To se nejvíce projevuje na hlavních ženských postavách, z nichž jedna zobrazuje ideál, který je ale ve své podstatě falešný (Lina), zatímco druhá je obyčejnou dívkou bez pozlátka, která je však až „příliš obyčejná“ pro stříbrné plátno (Kathy). Proto jsou tyto dvě postavy těžko oddělitelné, potřebují jedna druhou. Ostatně člověk by těžko vydržel zcela bez umění, či kulturního vyžití (jakým je například film = velkolepá iluze) – to by se z každodenní rutiny, šedi a starostí nejspíše zbláznil. Na druhou stranu by však těžko mohl celý svůj život prosedět jen před plátnem kina - za touto příjemnou náhradou světa by se totiž v konečném důsledku skrýval pouze skřípavý zvuk nicoty. (12.03.2017)

Trochu se stydím, ale nesledovat AFI, kde Al Pacino uvedl Zpívání v dešti jako jeden ze svých oblíbených filmů, dodnes bych tento muzikálový klenot americké kinematografie přehlížela. A musím říct, i když to zní jako nějaká pitomá fráze, že by to byla škoda. Když jsem přemýšlela nad nejpřesnějším adjektivem, kterým by se dalo Zpívání v dešti popsat, napadalo mě anglické slovíčko "witty". Witty, které Urban Dictionary překládá jako směs něčeho vtipného, chytrého, příjemného, sarkastického, rychle odsýpajícího, úžasného, inteligentního... Přesně takový totiž ten film je. Od jeho natočení uběhlo už půl století, ale ta podmanivá příjemná optimistická atmosféra vás stejně dostane. A že to není jenom o slavné písni "Singin' in the Rain", vám dokážou momenty, kdy se společně s diváky budete smát při promítání prvního hraného filmu hlavní hvězdy nebo v okamžiku, kdy vám Donald O'Connor suverénně naservíruje "Make 'em Laugh". Výborný výběr, pane Pacino. Teď si jdu sehnat ten druhý film - L'Albero degli zoccoli - který jste tam zmiňoval. (07.04.2008)