Šašek a královna

Neumí čéééésky, neumí čéééésky. Já česky umím a musím říct že čeština královny Chantal mi přijde velmi sexy a tohle představení je opravdu skvělé. Na Bolka se tehdy ještě dalo dívat a byla na něj radost pohledět a Chantal jako znuděná ledová královna byla neméně dobrá. Po skončení představení mám vždy chuť skandovat "Přidat! Přidat!":-) (12.06.2009)

Předem odkazuji na komentář Šandíkův, abych se nemusel pracně snažit formulovat to, co tam už je vyjádřeno. A doplníte-li to komentářem Morieniným, máte přečteny všechny, které nějak stojí za to. Na rozdíl od obou jmenovaných však následnou Chytilové filmovou adaptaci stavím výš (rovněž tak Poslední leč, kterou znám jen ve formě Vladimírem Sísem režírovaného filmu, jenž ovšem stojí někde uprostřed mezi „adaptovaným“ a „zaznamenaným“ divadlem). Polívkův úvod mě sice odboural, po něm bez přechodu následující vstup do tíživé „reality hry“ byl nesmírně silný, ale čím hra trvala déle, tím mi připadala méně a méně konzistentní. Možná je problém v tom, že TV záznam nemůže zprostředkovat atmosféru živého divadla. (Když jsem u toho, opravdu jsem neocenil tvůrčí snahu režiséra záznamu, když i v dosti nevhodných momentech nabízel detaily místo pohledu na celek. Pouhému záznamu představení by slušelo více služebnosti.) Možná je problém taky v tom, že Královna nakonec vedle Šaškových exhibicí působí dojmem pouhé hlavní vedlejší postavy (jsou tam pak ještě tři vedlejší vedlejší), přičemž však jediné oprávnění tohoto, totiž odpovídající spojení s dojmem, že ona je pouze nějakým jeho „komplexem“ či personifikací čehosi, s čím se Šašek (v jakémkoli smyslu slova, třeba „umělec“) musí potýkat, ať už to má být můza, dílo nebo světská moc, je příliš slabé. Přestože (podobně jako v Poslední leči) je Polívkovo metadivadlo úžasné, přestože krom rovin reality a virtuality skýtá i prakticky libovolný výběr rovin výkladu (byl jsem např. překvapen, jak je představení nabito společensko-politickými jinotaji pro diváka své doby, přičemž se však nic z toho svou „politickou podezřelostí“ nevyčerpává), přestože se musí tleskat tomu, jak (Šandíkovými slovy) Polívka hru zbourá a zase znova postaví, celkově jsem vnímal spíš jednotlivé etudy než celek. Takto musím tím víc ocenit Chytilové film, v němž scény jakoby „vystřižené“ z původní hry mají v sobě ohromné napětí, jejich atmosféra postupem děje houstne, přičemž „pracovní složka“ Polívkova divadla je velmi zdařile nahrazena linkou „reality“. Možná je problém v tom, že jsem jen málo vnímavým (ostatně příležitostným) divákem divadla. Např. zrcadlo je rekvizitou, která sem nepochybně patří, kousky s ním jsou na místě, ale že bych to nějak pobíral, to tvrdit nemohu. Horší ale je, že tytéž scény, které mě ve filmu fascinovaly a vtahovaly, jsem zde vnímal jako jaksi utopené v legraci. Možná je prostě smůla, že jsem fim viděl první. Postupem hry mi také stále častěji připadaly některé fóry samoúčelné, padalo se z té konstrukce divadlo – život – hraní – režijní poznámky. Proti tomu ale musím vyzdvihnout třeba takovou drobnost, jako „lancknecht závorka kope konec závorky“ - zde vrcholí drama o boji o vládu nad osudem. Přes všechny výhrady přece jen dávám maximum, protože tohle prostě JE klasika. Král je Němec, královna je Francouzka. Neumí česky. (18.06.2012)

Záznam i film stojí za to , každý je jiný... O jednu z nejkritičtějších divadelních inscenací své doby, měla zájem Československá televize, ale když přijeli technici do divadla, nikdo z kompetentních šéfů o záznam hry nestál. Na natáčení byl vymezen jediný den a bylo to velké přemlouvání. Dnes už se jen můžeme dohadovat co stálo v pozadí této neochoty, zda strach aby se na záznam nedostalo něco co by divadlo poškodilo, nebo jestli nechtělo mít avantgardní divadlo s prorežimní televizí nic společného. (16.06.2014)

Vskutku originální avantgarda. Autorem je sám Bolek Polívka a tohle představení je zcela v jeho rukou a režii. Podivná scéna, šílené zvraty a Bolkova improvizace, kterou zaskočilo i Chantal Poullain, která se kolikrát nezadržitelně směje. Chantal je velmi krásná žena a i přes její despotické chování a umrlčí nalíčení působí velmi přitažlivě. Tuhle, tehdy ještě spolu žijící dvojku, na jevišti doplňují Bolkovi posluhovači z Manéže - Barin a Fretti a jako desetiletá dívenka Petra Špalková, což byla její první divadelní role před kamerou a ten její krásný kukuč jsem ihned poznal. O dva roky později vznikl stejnojmenný film v režii Věry Chytilové, která z divadelního představení čerpá určité náměty. Obě verze mají svoji neopakovatelnou kreativitu, přičemž film je pro mě přece jen stravitelnější a mám ho od Chytilky asi nejraději. (30.07.2019)

Bylo to jedno z nejlepších divadelních představení, které jsem kdy viděla. Branické divadlo bylo tenkrát úplně našlapané, lidi seděli a stáli po stranách. Na tu dobu opravdu originální zjevení. Úžasná atmosféra, snové efekty se zrcadlem, fakt nás až mrazilo. Bolek a Chantal byli na hereckém vrcholu. Následující film paní Chytilové nebyl špatný, ale divadlo bylo absolutní jednička. (22.01.2014)