Agnus Dei: Beránek Boží

Hodnocení dokumentů je vždycky trochu složitější, protože nejde jen o způsob sdělení, ale také o sdělení samo. Odvolávat se na uměleckou licenci dost dobře nejde. Tenhle dokument se zaměřuje na psychologickou stránku zneužívání, proto jeho význam i přijetí budou určitě komplikované. Naštěstí autoři nesklouzli k nevkusu. V podstatě mlčenlivě, obrazem, srovnávají běžný, světský, mexický svět s tím katolickým, kde hovoří kněz, vychovávající budoucí duchovní, a asi jen dva jeho svěřenci. Potud jakýsi "vnějšek" problému. Pak je zde ale ten, komu bylo v mládí ublíženo, jeho rodina, představení církve, soudy a obecně přístup veřejnosti. Prospělo by, kdybychom se od všech těchto stran něco dozvěděli. Převážnou část dokumentu hovoří Jesus, případně jeho matka, z jejichž řeči je patrný především důvod, proč se většina takových případů dostává na světlo až po letech. V přísně katolickém prostředí jde na jedné staně o tabu a s ním spojený stud, a pak především o pocit vlastní viny. Přišlo mi velmi upřímné, když Jesus zmínil, že svého svůdce považoval za autoritu, téměř otce, za někoho, koho chtěl potěšit, odvděčit se mu, a časem k němu přilnul, až se mu vlastní zneužívání dokonce i líbilo. Hlubší rozbor tam samozřejmě chyběl, ale předpokládám, že jako chlapec se vlastně cítil být do jisté míry výjimečný, když si ho taková autorita, kterou obdivovali i dospělí, vybrala k intimnostem. V dokumentu zaznělo, že mezi bigotními rodinami se častá přítomnost kněze považuje za jakousi společenskou prestiž. Síla a moc katolické církve v Mexiku je nesrovnatelně větší oproti našemu prostředí, ale vše si můžeme představit i my díky minulosti. Z vyprávění babiček vím, že dříve bylo veřejným tajemstvím, že kněží měli děti, zpravidla se svými hospodyněmi. A záleželo na věřících, obyčejných lidech, jak moc byli ochotní přehlížet jejich přetvářku. Myslím si, že to je jeden z důležitých bodů, který měl dokument zdůraznit, verbalizovat, upozornit na něj. Víra by se neměla opírat o přetvářku, popírat lidskou přirozenost v zájmu budování klamného sebeobrazu. Samozřejmě že by pravda církvi ubrala na významu i moci, ale podle mě jen dočasně. Církev by totiž kajícností dostála vlastnímu učení, vnitřně by se očistila a do budoucna mohla vykročit s čistým štítem. Pochopitelně by musela obětovat nejvýše postavené lidi, a ti se dobrého bydla určitě dobrovolně nevzdají, když v podstatě nejsou schopní přiznat ani vlastní vinu. To je to, co v dokumentu nepřímo zaznělo: hlavní představený o poklescích svých kněžích ví, ale v zájmu společenské prestiže svého úřadu bude raději snižovat závažnost zločinů, či je rovnou zametat pod koberec. Myslím, že je to krátkozraké. Ono nejde jen o alarmující zneužívání. Máme-li zapátrat, čím se církev zprofanovala u nás, půjde obecně o zneužívání pravomoci, o nedůvěryhodnost a jakousi psychologickou nadřazenost církevních představitelů nad zbytkem společnosti. Součinnost církve a soudů v nepádném odhalování a trestání lidských poklesků časem povede k tomu, že i mexičtí věřící přestanou věřit, uznávat a financovat. Ale zpět k Jesusovi. Jeho zneužívání skončilo v době, kdy přestal být chlapcem a hlavně zjistil, že kněz má za něj další chlapecké náhrady. Těžko se dohadovat, jestli byl tehdy palčivější stud, pocit odkopnutí, mix lásky a nenávisti nebo něco jiného. Podstatnější je pokračování pedofilního homosexuála v jeho počínání, kdy nutí dítě k něčemu, o čem ono vlastně nemá přesnou představu (v očích pedofilů to nikdy není chápáno jako násilí či něco nepříjemného a nedobrovolného - v přesvědčování jsou to kovaní mistři). Pro mě jde o jistou formu manipulace. A s pocitem zmanipulovaného člověka také tyto děti po zbytek života žijí. Alespoň hlavní hrdina Jesus na mě působil jako člověk, který v intimní oblasti dávno nemá žádné problémy, ale psychicky si potřebuje určité věci vyjasnit. Alespoň slzy jeho a jeho matky považuji za důkaz nejen tíhy minulosti, ale také jakéhosi duchovního nádoru, který zkrátka jen tak sám od sebe nezmizí. Cejch by si ale zasloužili všichni, kteří vědí, a přitom můžou klidně spát. Za příklad by seděl Jesusův otec, který se odmítá o věci bavit a diví se, že jeho blízcí se v tom stále vrtají. Patrně to pro něj vždycky bylo tak nepříjemné, že to vytěsňoval a vytěsňuje. Bolestivou ránu viny a výčitků jeho syna a ženy to však vyléčit nemůže. Vrcholem dokumentu je setkání Jesuse se svým svůdcem po letech. Kněz byl vlastně prohlášen za nevinného. Před Jesusem se ke svým činům nepřímo přiznává, zároveň však nechápe, co vlastně udělal špatně. Žije ve stavu jakéhosi rozdvojení, zvlášť oficiálně a soukromě. Myslím, že se s celibátem vyrovnal podivným ospravedlněním, že nesmilní s ženou a hlavně ne duchovně. Tedy miluje Ježíše a svou práci, ale jinak nikoho. Jeho proviněním je tedy "jen" bezcitnost (povrchnost), lhostejnost a přetvářka. Ale utěšilo to Jesuse?! (27.11.2014) (méně) (více)