Dva nula

Film o fotbalu bez fotbalu. Ukázka českého lidu opěvující národní sport, ale každý po svém. Po počátečním překvapivém rozjezdu ztrácí film vtipnost, začíná nudit (zdlouhavé opakování 10. až 12. minuty) a tak zůstane jen zajímavý nápad. Pak je tu problém autentičnosti: sami tvůrci se sice odvolávají na přirozenost a považovali ji za největší kritérium při výběru aktérů, ale jak zajistíte, aby byla jejich přirozenost a nenucenost opravdu pravdivá a nehraná, když se vědomě účastnili natáčení? (27.07.2012)

Dva nula není primárně originální v tom, jak obrací pozornost od sledovaného k divákovi, ale v tom jakým způsobem tak činí. Předem byl stanoven záměr natočit reakce specificky vybraných diváků během fotbalového derby Sparta – Slavia. To by samo o sobě šlo nezávisle na průběhu zápasu natočit fádním způsobem, kdy by si kamera prostě postupně vybírala atraktivní reakce různých protagonistů. Pavel Abrahám však v Dva nula pracuje mnohem rafinovanějším způsobem. Samotný průběh zápasu mu slouží jako odrazová rampa, neboli lépe řečeno systém zvenku stanovených omezení, ve kterých se může pohybovat. Na základě těchto omezení pak staví vlastní strukturu filmu, která překračuje pouhé zachycení diváckých emocí. Je to především tří minutová sekvence, kdy dá Leo Kwueke dva góly, kde samotná forma překonává obsah a film se tak dostává na další rovinu. Může se zdát, že dva rychlé góly byly pro atraktivitu Abrahámova filmu spása, ale naopak to byla ta největší překážka, kterou bylo nutno překonat. Zde mohl film selhat, ale díky rafinovanému využití tří minutových sekvencí, které postupně zachycují reakce všech protagonistů, rohový praporek a později i letenské topoly, využili tvůrci veškerý potenciál, který jim tento vývoj nabídl. Zajímavé a mírně podvratné je především včlenění tří minutového detailního statického záběru na rohový praporek, do kterého se čas od času dostane některý z elementů fotbalové dění a zbytek si můžeme domýšlet pouze podle zvukové stopy. Působí zde napětí neviděného, které nutí ke zvýšené aktivitě čtení jinak fádního záběru. Zcela opačně pak působí záběr na letenské topoly, který má spíše uklidňující efekt, který je žádoucí po dramatu prožitém přímo v ochozech a především u rohového praporku. Kapitolou samou o sobě je výběr hlavních protagonistů a zejména skutečná autenticita jejich chování před kamerami. Abrahám lze vybral to nejlepší, co podle jeho několikaletých zkušeností Letná nabízí. V konečném sestřihu se prý snažil vybrat právě reakce, které byly podle jeho uvážení nejvíce spontánní a eliminovat ty „kamerou vynucené“. Zda se mu to opravdu povedlo je sporné, ale přinejmenším roh pana taxikáře „x“ zcela vládne a jeho obraty mu věřím do poslední repliky (2 :0)) [LFŠ 2012 - hosté: Pavel Abrahám, Tomáš Bojar] (31.07.2012)

Tenhle dokument mě zaujal hnedka u ukázky. Ale je tu hned několik proti, který bych rád vysvětlil. Z nich i pramení důvod, proč má dokument u mě jenom tři hvězdičky. Tak za prvý. Mám rád fotbal a jsem Slávista. V tu chvíli dochází k problému, protože u tohoto derby Slávie prohraje. Další, i když trošku sympatičtější, věc je, že v dokumentu jsou hlavně Sparťani než Slávisti. Je ale fajn, že tu jsou víc Sparťani. Ukazuje se totiž jejich inteligence v některých pasážích. Hm, no dobře, tak nebudu úplně přehánět. Vím, že bych řval úplně stejně. Teda skoro stejně, žejo. Co se týče technického hlediska, některé scény jsou dost zbytečný. Na druhou stranu jsou tady ale hlášky, který se snad nikdy neztratí. No a kdo má rád dcery známých fotbalistů, tak si taky určitě přijde na svý, protože se tu objeví i dcera Tomáše Řepky. Nerad bych ale u něj skončil a tak tu radši na závěr dodám, že to nejlepší, co tvůrce napadlo, jsou ti vožralí Italové. V nich se totiž nádherně odráží jejich a naše vášeň k fotbalu. U nás nulová, u nich maximální. Že je Dva nula dokument o nejslavnějším fotbalovém zápasu v Česku by kromě Čecha nedošlo snad k nikomu. Ještě že umíme blbě kecat… (28.08.2013)

Prazvláštní experiment, který zůstal v půli cesty. Je nesmírně zajímavé pokusit se o jakousi sondu do duše fotbalového fanouška a pozorovat, jak se mění při samotném zápasu. Jenomže to by na to asi tvůrci museli jít trošku jinak. Vzhledem k tomu, že přiznávají, že všichni aktéři o natáčení věděli, vyvstává otázka, do jaké míry se tedy tlumili nebo naopak předváděli. To už nezjistí nikdo z nás. Abrahám se bohužel rozhodl ke dlouhým statickým záběrům a tím si trošku podřezal větev. Sledovat několikrát dokola dvouminutovku, kdy padnou dva góly, je sice super nápad, ale je toho hrozně moc. Ve filmu je to snad dobrou čtvrthodinu a opravdu už to chvílemi nudí. Stejně tak jako podobně dlouhé záběry na topoly před stadionem a rohový praporek, tohle už bylo trošku navíc. Na tvůrcích je vidět, že mají velký talent a odvahu a některé záběry jsou kompozičně i výtvarně řešeny výborně, bohužel selhávají v dramaturgii, která není úplně ujasněná a působí hodně natahovaně. O žánru se dá taky spekulovat, protože o čistý dokument podle mě nejde. Nicméně oceňuji nápad, invenci a pokus. Škoda, že je to tak dlouhé a v podstatě neucelené. Jde jen o sled epizod, které nic nepropojuje a jsou odděleny příliš ostrými střihy. Opravdu škoda. 50% (10.10.2012)

Film krásně ukazuje, že fotbal je sport s největší koncentrací buranů mezi fanoušky. S výjimkou dvou intelektuálů ve VIP lóži, kteří na zápas přišli zřejmě omylem, jsou totiž v tomto filmu burani úplně všichni (včetně šestiletých dětí nebo Čapouna a dalších hostů v TV studiu). I když je zde spousta krásného absurdního humoru a kouzel nechtěného, délka filmu je asi 2x delší, než by bylo vhodné (dokonce delší než fotbalový zápas!) a obsahuje i takové chuťovky jako tříminutový záběr na letenské stromy nebo tříminutový záběr na rohový praporek. (04.07.2012)