Fantomas se zlobí

“Vzpomínám si. Jsem mrtvá. Já jsem Raymonda.“ Mrtvá? Mrtví si na nic nevzpomínají. Přicházela k sobě. Raymonda, která se utopila v Seině, se probírala k životu. Pomalu se jí vracelo vědomí. Přivykla už tak dokonale pocitu smrti, že odvykla pocitu života. A přece se jí rychle rozproudila krev v žilách a normálně rozbušil tep, který během jejího bezvědomí zeslábl a téměř ustal. „Kde to jsem? Co se to se mnou stalo?“ ... Škoda, že drtivá většina dnes zná Fantomase pouze z moderních filmových parodií, a v životě si nepřečte skvostně pokleslé a nádherně temné romány Pierre Souvestra a Marcela Allaina, jež na počátku 20.století tak zbožňovali surrealisté. Pokud ale chcete poznat skutečného génia zločinu, poradím vám: Ptejte se po Červené vose. Nasedněte do Fiakru noci. A možná pak ty filmy uvidíte v trochu jiném světle. ... “Márnice,“ zašeptala. „To je márnice. Mysleli si, že jsem utopená.“ Ale ne, nebyla to márnice, protože u stěny spatřila lidské kostry v řadě jednu vedle druhé, zavěšené od stropu na dlouhých provazech. Na dvou sousedních stolech ležely dvě bílé postavy, přikryté rubáši. A o kus dál... Pod chodidly ucítila Raymonda chladnou a mrazivou vlhkost lepkavých dlaždic. Potácivě se rozběhla k posledním stolům. Tam spatřila něco nepojmenovatelného, hnusného, co hrůznou děsivostí převyšovalo všechny výtvory nejbujnější fantazie. Ležela tam mrtvola ženy, natažená na zádech. Bývala to bezpochyby mladá žena, protože paže si dosud zachovaly jemný a pěkný tvar. Ale tělo bylo v naprostém rozkladu. Nafialovělé maso světélkovalo, jedno oko chybělo a místo něho zela v obličeji díra, z poloviny pravé tváře visely cáry. Břicho se proměnilo v hromadu hemžících se červů. Raymonda uskočila a shodila přitom na podlahu něco těžkého a splasklého. Byla to noha vytržená z kyčle, na níž po celé délce stehna bylo ještě netknuté maso. Avšak kosti na chodidle a na lýtku byly úplně holé, jakoby oškrábané. „Bože, já blázním,“ pomyslela si, a s hlavou v dlaních běžela na druhý konec místnosti. Když míjela stůl, na němž se probudila, nohy se jí zapletly do rubáše. Chtěla se ho zbavit, jenom se však ještě víc zamotala a skutálela se na zem. Přitom se rukama chytila za cosi, co se na ni převrátilo. Cítila, jak jí po nahých pažích stéká nějaká studená tekutina, kapku po kapce, pomalu. (24.08.2007)

Scénář: Jean Halain, Pierre Foucaud .. Rok po seznámení s Fantomasem, komisařem Juveam, novinářem Cancorem, přišlo vydařenější a temnější pokračování. Mistr komiky Louis De Funes má zde větší prostor a po většinu doby děj určitě nenudí. 96%. (05.07.2005)

Nevím, zda se moje nálada během sledování prvního dílu a tohoto dílu tak výrazně lišila, ale tento díl mi připadá ve všech směrech lepší. Louis de Funés byl samozřejmě úžasný, konečně byl v roli, kde mohl být 100% využit jeho potenciál. Jeho zbraně neměly chybu. Příběh byl svižný a ve srovnání s jedničkou v něm bylo dokonce několik geniálních scének. Mylène Demongeot nám dozrála do krásy a já ty 4* prostě budu muset dát. (19.03.2013)

Výborné pokračování Fantomase. Kvalitativně na stejné úrovni jako první díl a to je vynikající! Opět se můžete těšit na porci srandy! Navíc děj se výborný stejně tak opět výborné herecké výkony. Louis de Funés je ještě lepší než v prvním dílů a dostává více prostoru! Prostě fakt bezva film. Rád se na něj podívám, ikdyž je starý 50 let! Film si určitě těch 5 hvězd zaslouží. (09.08.2010)

Komisař Juve jaktějuve nebyl více juve, jak v tomto díle. Z juveotního utrpení se vzpamatovává dobře, ale brzy se na scéně objeví ten vyjuveený ojuveivovač mrtvol, nekalý juvenostník Fantomas (juveotní role Jeana Maraise). Jeho juveotopisem se ale teď nezabývejme. Už stejně neobjuvene. Tedy, juveelná pohroma Fantomas chce zkrátka vládnou světu. A to za použití materiálů jako je síra, křemen nebo juveec a nějaké juveiny. Inu, nejen chlebem juve je člověk. A do toho ty nejuveotný předměty komiseře Juvea. Ty legrační vynálezy. Chá chá. Ale což, buď jak buď, taková komedie je ten správný juveotabudič pro každého dobře juveeného tvora. (16.10.2012)