Fantozzi

Jako školáka mě kdysi Maléry pana účetního hodně bavily, nečekal jsem ale, že by mi dneska tenhle ultrasmolař ještě mohl něco říkat. No a ejhle, posílání do horoucích troškovských pekel se nekoná. Nejen že je to místy hodně zábavné (fotbalové utkání, japonská restaurace), ale ten humor, hrubý jako štěrk, má snad i nějakou tu Hodnotu. Fantozzi je neustále tak drtivě ponižovaný, že mi je ho prostě líto a ze všech těch úspěšných chytráků, papalášů a aristokratů kolem je mi zle. Takže je v tom i nějaká sociální angažovanost nebo si jí jenom představuju? Možná je to prostě jenom taková ta lidová sranda bez bryndáku, která podobné myšlenky vyvolává spíš mimoděk. Rozhodující je ale výsledný pocit a ten v tomhle případě jde výrazně do kladných čísel. 70% (16.02.2010)

Tak tohle je ta slavná italská komedie Fantozzi? A proč je vlastně tak slavná? A ona je to vůbec komedie? Já bych řekl spíše taškařice, a v mnoha případech trapná taškařice. Italská kinematografie mi nikdy moc neseděla (čest výjimkám s Hillem a Spencerem) a nezmění se to ani po Fantozzim. Paolo Villaggio komediální talent má, ale nedokáže ho dostatečně zúročit. Nejvtipnější moment byl lyžařský výstup a to byl vlastně jediný vtipný moment. A koukat na to sto minut, to raději sledovat estrády na Nově, kde se zasměju víc. (27.12.2007)

Jediná postava italské kinematografie, se kterou se dovedu plně a dokonale ztotožnit. Paolo Vilaggio stvořil archetyp hrdiny, který si získává sympatie diváků nejen úšklebky, komickými grimasami a výmluvnými gesty, ale především tím, že zhmotňuje a zpodobňuje jeden ze zásadních rozměrů lidství (a snad všech živých bytostí), a to: snahu přežít. Za cenu ústrků, ponížení, výsměchu, tělesné úhony aj. obtíží se snaží projít všemi nástrahami života a ukázat tak svou nezničitelnost. Filmy s Fantozzim jsou jako cyklus ikona svého žánru a některé z nich učiněným majstrštykem. V porovnání s nedostižným třetím dílem má tento první díl několik slabších míst, ale stejně je to skvělá zábava... každý kdo má v sobě, alespoň špetku zaměstnaneckého naturelu, však, myslím, nemůže tento druh lidové zábavy odsoudit. (07.06.2016)

„Oci, prečo mi hovorili Čita?“ Takže týmto sa to v roku 1975 začalo. Nekonečné životné peripetie talianskeho účtovníka Uga Fantozziho (Paolo Vilaggio), ktorý dáva novú hĺbku slovám „smoliar“, „sociálne znevýhodnený“, „človek milión“ a „pod papučou“. Tvorcovia snímky nás v jednej chvíli rozosmievajú bláznivou, až grotesknou scénou (Fantozzii verzus autobus, Fantozzi verzus slávnostná večera), prípadne siahajú WTF smerom á la Monty Python (japonská reštaurácia) a hneď nato chcú, aby sme súcítili s hrdinami (manželka žiarli, škaredá dcérka je šikanovaná). Dokonca neváhajú použiť niečo, čo nebezpečne pripomína orwellskú satiru šialeného systému na spôsob 1982. Proste veľká nechápačka a nemalá konina. Kedysi spolužiaci jednotlivé časti (Vilaggio hral Fantozziho ešte v roku 1999!) citovali a rehotali sa týždeň v kuse. Ale to už bolo dávno. A mňa to nebavilo už vtedy. (13.07.2008)

Příznivec filmů o věčném smolaři rozhodně nejsem a tohle je jen další hřebík do rakve. Film kolísá od scén rádoby vtipných (fotbalové utkání) přes vysloveně trapné (zamotání se do sítě na rybách) až po scény, kdy je vám dané osoby líto a nechápete proč to někdo dal do komedie (viz posměch členů firmy Fantozziho dceři). Takže, pokud jde o mě, rozhodně se nedívat, pokud nejste skalním příznivcem... (03.09.2009)