Český žurnál - Série 3 (2015) (série)
Five Births
Režie:
Erika HníkováScénář:
Erika HníkováKamera:
Lukáš HyksaHrají:
Bohuslav SvobodaObsahy(1)
Dokument o opuštěnosti, separaci a neosobním přístupu v praktikách jedné české porodnice. Cyklus Český žurnál přináší autorskou reflexi důležitých problémů z různých oblastí společenského a politického života. Dokumentární film Pět zrození vznikal během dvanácti dnů v porodnici vinohradské nemocnice v Praze, kdy se štábu podařilo zachytit průběh pěti porodů.
Mezitím, co zoufalí a neinformovaní muži čekají na nemocničních chodbách, rodícím ženám jsou podávány chemické látky na urychlení porodů, aniž by jim lékaři vysvětlili, o jaké látky se jedná. Po urychlených porodech dochází běžně k separaci novorozeňat od matek, prý aby si rodičky odpočinuly. Lékaři tak ignorují doporučení Světové zdravotnické organizace, která jasně říká, že oddělení matky a dítěte v první hodině po porodu je pro budoucí imunitu novorozence škodlivé. V dokumentu tak opakovaně zůstávají opuštění všichni aktéři porodu, rodiče i právě narozené dítě, a vzájemně tak nemají šanci se v klíčové poporodní fázi sblížit. Film v pěti kapitolách pozvolna odkrývá necitlivé zákulisí porodní mašinérie v České republice, kde se zdá, že na prvním místě je správně vyplněný papír a rutinní přístup zdravotnického personálu.
Film režisérky Hníkové tak zásadním způsobem přispívá do bouřlivé diskuse kolem podoby a formy českého porodnictví.
(Česká televize)
Recenze (46)
Já se bohužel nemůžu u většiny dokumentů Eriky Hníkové zbavit pocitu, že mnou režisérka jako divákem dost očividně manipuluje, aby mě dostala na tu stranu, na které mě chce mít. A ne vždycky se to děje pomocí férových zbraní. Chápu, že se snažila vyvolat nějakou společenskou debatu, ale takhle se to nedělá. ()
O komentář ke stavu českého porodnictví nejde, to by to přeci jen muselo být pojato poněkud obšírněji a navštívit více zařízení (v Praze se vyloženě nabízí kolečko plné protikladů Apolinář-Podolí-Motol-Thomayerka-Vinohrady), protože takto to maximálně tak vypovídá o Vinohradské jako takové skrze pět porodů (z desítek a desítek co jich týdně mají), ať již jakž takž lichotivě, vyloženě nelichotivě a místy poněkud tendenčně. Každopádně tamní rutinní nezúčastněný přístup "chladné továrny na porody" (z obou stran; první otec při ukázání syna po narození si ho nejprve vyfotí zblízka s bleskem a až pak se na něj pořádně podívá a vezme ho; z toho mrazí úplně stejně jako z chladu nemocničního personálu) nerazí všude a nastávající rodiče mají na výběr (minimálně v Praze). Jako dokument to má otřesnou formální stránkou s podivně rozháranou autorčinou potřebou nezúčastněně sledovat dění, zároveň však jednou za čas do něj aktivně zaujatě zasáhnout. Měla se buďto uchýlit k jednomu (nechat diváka udělat si vlastní názor) či druhému (nabídnout úhel pohledu a názory ze své pozice, ale pak to jasně uvést) přístupu, protože se ze své podstaty vzájemně vylučují. Promarněná příležitost, jelikož zdařilý dokument o tomtéž by tu „společensky“ své místo nesporně měl. Ovšem je třeba uznat, že když nic jiného, tak se Hníkové podařilo vyvolat diskuzi; což není málo. ()
Erika Hníková a její příspěvek dokumentárnímu cyklu Český žurnál. Ačkoliv bych si od dokumentu představoval větší nestrannost a rozptyl (více porodnic / případů), nelze režisérce odepřít zajímavou ukázku z porodnice ve FN Královské Vinohrady. Po zhlédnutím musím říct, že chování personálu (od naparujícího se Bohuslava Svobody až po uklízečku) zde není v pořádku. Divák má pocit, že se dívá na velkovýrobnu dětí, kde není čas na trpělivost (i když toto slovo několikrát slyšíme třeba i z úst Svobody) - ba naopak - čím dřív je dítě venku, tím líp; místo rodící maminky může zaujmout další a penízky se sypou... ()
Já na tomhle konkrétně nic tak světoborného nevidím, jsem dokumentaristka z Prahy, jsem v tom správném věku, jedna kámoška nadává na poměry v porodnici, druhá, třetí, pátá, domluvím si tam natáčení, chvilku si tam pak pobudu a ono se mi to za pár dnů sejde, přijde to ke mně samo, aby taky ne, když je přednosta nenažranej důchodce, kterej to hrne po staru, a ještě sedí na dvou židlích, z nichž jedna je rovnou primátorské křeslo v capital city, a aby toho nebylo málo, tak je do toho všeho ještě trestně stíhanej. Tyhle informace tam například podle mě měly být a nebyly. Dneska to všichni vědí, ale za 15 let už si na to nikdo nevzpomene, že byl ten bordel umocněnej i těmito neskutečnými, ale pro potrénované Česko vlastně poměrně fádními okolnostmi. ()
Krásně nenápadně zachycená odosobněnost ba odpornost českého porodnictví - s matkami (ale i tatínky) se mluví a zachází jako s dementy, případně si jich nikdo nevšímá, nejdůležitější je vypsání štosu papírů... Hořce úsměvné je třeba opakované formální dotazování na alergie a nemoci ve chvíli, kdy dotazovaná bolestí nebo vyčerpáním sotva vnímá. ()
Galerie (3)
Photo © Česká televize
Reklama