Powaqqatsi

poprvé jsem powaqqatsi nedokoukal ve filmovém klubu na čt2, což jsem vždycky přičítal své tehdejší unavenosti. nedávno jsem si ten film ale pustil na dvd a s velkou nelibostí zjistil, že se tu předjímá reggiův pozdější pád na filmařské dno s naqoyqatsi. letecké záběry na horské vesničky kdesi v jižní americe se s ubíjející pravidelností střídají s obrázky rolníků "v potu tváře vydělávajících na své živobytí", to vše podbarveno vlezlým a (sorry, philipe) neinvenčním soundtrackem, který tomu ke koyaanis nesahá ani po notové předznamenání.. ach jo! (20.05.2006)

Krása. Zatímco Koyaannisqatsi bylo o uspěchanosti moderní civilizace, Powaqqatsi je o půvabu tradičních civilizací. Sice zde není žádná scéna, která by mě vyloženě dojala (Koyaannisqatsi se mi tudíž celkově líbilo trchu víc) a ani se zde už nedočkáme žádných zběsile zrychlených záběrů, ale zato má tenhle film rozhodně lepší hudbu, která se narozdíl od prvního dílu hodí i k samostatnému poslechu. Pravděpodobně nejlepší soundtrack, jaký jsem kdy slyšel. Glass jede!:-) (29.12.2003)

V kinematografii neexistuje jiné dílo, které by se tolik zabývalo problémy spojenými s globalizací. První, fenomenální díl zobrazoval především ekologické problémy a zdůrazňoval, že život je stále rychlejší. Druhý díl se zabývá spíše humanitárními a sociálními problémy. Už tento samotný koncept znamená určité ubrání poutavosti, protože zde nenajdme pohledy na krajinu atd. Nicméně film vypovídá o tom, jak nůžky globalizace rozdělují populaci na chudé a bohaté. (04.12.2004)

Druhá časť Reggiovej trilógie sa celkovým spracovaním vyrovnalo Koyaanisqatsi . Aj keď prvý diel mal tajomnejšiu hudbu , vážnejší tón a poetikou to bol akoby nejaký ,,Requiem za svet,, , páčil sa mi o malinko viac. Powaqqatsi má zasa o stupienok lepšiu hudbu a obrázky spolu s muzikou Glassa. Ak máte radi určitú originalitu je práve tento dokument vhodným receptom na relax. (07.09.2008)

Úplne inak zameraný film ako prvý diel Hopi Trilógie. Tam, kde bol predchádzajúci diel plný bezútešnosti a deštrukcie je tento venovaný rôznym kultúram a národom a ich prejavom radosti a každodenných úkonov. Tento diel je omnoho komplexnejší, čo sa týka lokácií, ľudí aj zobrazovaných situácií. Glassová hudba je tentokrát prívetivejšia, radostnejšia a všestranejšia - požičiava si hudobné nástroje a štýly hudby z iných kultúr. Lenže rovnako ako v prípade prvého dielu je tento poetický dokument pre mna jednorázová záležitosť. Mám rád spojenie hudby a obrazu, len tomu chýba akási naliehavosť. Chýba tomu nejaká snaha vypovedať o rôznych národoch, ktoré nám film prezentuje. Pritom sú nám podávané aj s toho nepríjemnejšieho pohľadu. Reggio necháva na divákovi aby vnímal obrázky, ale žiadne indície, ktoré by celok skompletizovali tu nenájdeme. Každý si teda môže film vyložiť po svojom a to je asi vlastne aj zmysel týchto dokumentov. Mne to ale nestačilo. (18.02.2012)