Nevyjasněné zločiny Roberta Dursta

Zářný příklad, jak je systém americké justice díky porotě lehce zmanipulovatelný. I přesto, že máme co do činění s evidentním (minimálně) trojnásobným vrahem trpícím mimo Aspergera, sebeparodujícím tikem po každym zalhání a pak nejspíš i těžkou schizofrenií, dementní porota vybraná z úplných kreténů (rozuměj z typického vzorku průměrných Američanů) se nechá zblbnout naprosto směšnou obhajobou Durstových předražených texaských právníků. Bohužel se příliš nedozvíme o původu Durstova rozštěpení osobnosti a matčina sebevražda skokem ze střechy domu (naprosto identická jako ve filmu THE GAME od Finchera), jíž byl jako dítě sám svědkem (jeho vlastní otec ho prý dovedl až k oknu, aby to mohl pozorovat!), se až na krátkou zmínku vůbec neřeší, ačkoliv byla očividně tou hlavní příčinou v rozmrdání Durstova dětství. Ani jeho vztah k otci tu nemá hlavní slovo, i když by měl. Rozhovory s jeho mladším bratrem jsou politicky korektní, tudíž nicneříkající. Naštěstí to však řeší Jareckiho celovečerák ALL GOOD THINGS, který defakto vykresluje, co se přesně a jak stalo. (07.03.2020)

Aniž bych tím chtěl snižovat tvůrčí vklad, Jarecki měl obrovské štěstí na „materiál“. Robert Durst je díky své minulosti, povaze a tikům natolik dramaticky a psychologicky vděčnou postavou, až pochybujete, zda ho podle předem napsaného scénáře s přesně načasovanými zvraty nehraje dobře namaskovaný Dustin Hoffman. Finální záchodová zpověď je přesně tím čelist k zemi srážejícím momentem, o kterém sní mnozí filmoví scenáristé. Neznamená to, že by autorem scénáře k seriálu byl jednoduše život. Distribuce informací, ne vždy nejšťastnější (skoky v čase namísto kontinuální gradace), významně přispívá k napínavosti vyprávění. Přestože jsou jádrem všech epizod fádní mluvící hlavy, postupné doplňování dalších dílků skládačky – za využití sugestivních hraných scén (v nichž podobně jako v Zodiakovi vrahovi nikdy nevidíme do tváře), zpravodajských záběrů, videí ze soudního přelíčení nebo policejních výslechů – nás udržuje v očekávání velkého odhalení. Nejde tudíž pouze o klasickou rekonstrukci kdysi dávno spáchaných zločinů, ale zároveň o velmi současnou investigativní reportáž. Návraty do minulosti tady po vzoru detektivních příběhů slouží k dopadení zatím stále svobodného vraha. Přesněji - Jarecki vytváří příběh, v němž on bude tím, kdo vraha pomůže odhalit a dopadnout. Krimiseriálové stylizaci a touze přetavit realitu do působivého příběhu odpovídají pochmurné úvodní titulky (v duchu Temného případu), nadřazování emocí strohým faktům, snaha zakončovat jednotlivé epizody cliffhangery nebo složité plánování druhého setkání (jehož patřičné zachycení na kameru se pro režiséra zdá být důležitější než vykonání spravedlnosti). Jako detektivka fungují Nevyjasněné zločiny Roberta Dursta výborně a hlavně tak nevyvolávají nepříjemné otázky ohledně dokumentaristické etiky. Jarecki sice v poslední epizodě tvrdí, že mu jde o usvědčení zločince, ale tím nezastře parazitický charakter svého počínání. Z důvěry, kterou do něj Durst vkládal, se rozhodl vytěžit sérii založenou na naší fascinaci vrahy a vyšinutými jedinci. Chyběla mi z jeho strany větší ochota reflektovat vlastní pozici, neboť schovaný za kamerou působí přesně tak, jak se obává, že bude během druhého interview působit na Dursta – chladně. Jako novinář lačný senzace, který je pro dobrý (poptávku naplňující) příběh exploatovat něčí – jedno, zda vraha, či nevinného člověka – osud. Kdyby vícekrát obrátil kameru sám na sebe a zkusil před ní zodpovědět otázku, proč tohle dělá, a kdyby se s podobnou otázkou (proč nás tak baví se na to dívat) nebál konfrontovat ani diváka, mohlo být jít o srovnatelně zásadní dokumentární počin, jakým byla Tenká modrá čára. 80% (11.04.2015)

Hranice mezi největším smolařem na světě a nejchytřejším sériovým vrahem v dějinách USA je zatraceně tenká, a její niterné analyzování šíleně návykové. Mít to dvě stě dílů, tak by asi u televize za pár let našli moji kostru, jak je nemožný se od toho v podstatě byť i na pět minut odlepit. Jestli vás u True Detective mrazilo, tak u tohohle zmrznete. (24.07.2019)

Jednoznačne najlepší dokument o "sériovom" vrahovi, aký som doteraz videl (a že ich nebolo málo). Dôvod a myšlienka samotných tvorcov prečo bol spracovaný je veľmi podobná Kirchhoffovej kauze Cervanovej. Jediný rozdiel spočíva v tom, že kým v snímku, kde sú odsúdení od úvodu až do samotného záveru vykresľovaný ako nevinný ľudia, tu postupne dochádza k akejsi premene uhla pohľadu. "The Jinx: The Life and Deaths" je vďaka interview s Robertom Durstom veľmi podobný s dokumentom "Interview with a Serial Killer", kde je spovedaný niekoľko násobný vrah Arthur Shawcross. V oboch prípadoch je fascinujúce sledovať ich prejav. Pre tých, ktorí nemajú veľkú skúsenosť s vypočúvaním, by som odporučil zamerať sa na ten neverbálny, teda najmä na mimiku tváre, ktorá Vám dokáže dať odpoveď na mnohé otázky ( žmurkanie, pohľad v ľavo a pod.. ). (11.07.2015)

Vemte zkušeného tvůrce, dejte mu, pro HBO typicky, neomezený rozpočet, tvůrčí svobodu a dostanete... tutovku. The Jinx je výbornou, velmi PŘÍSTUPNOU vstupenkou do subžánru kriminálních dokumentů. Chválím střídmou stopáž, šest epizod je napěchovaných nejen fakty, ale i kvalitní narací - velký salut chrabrým mužům ve střižně. The Jinx skvěle vypadá, napíná a hlavně mrazí až do poslední scény. Už jste dokoukali? Gratuluji, jakmile jste prošli vyšetřováním Andrewa Jareckiho (vyhněte se spoilerům!), můžete skočit na Errola Morrise, Podvodníka od Barta Laytona či další výborné dokumenty. 85 % (08.04.2015)