Pozor na Slendermana

Omnoho viac, ako o šialenom čine dvoch malých dievčat, či akejsi legende o “chlapíkovi bez tváre”, je hlavným zámerom tvorcov, pohľad na závažnú duševnú chorobu, zvanú schizofrénia, ktorá bola zrejme hlavným dôvodom, spáchania daného skutku. Byť to o 30 minút kratšie, aj tunajšie hodnotenie by bolo rapídne vyššie. (09.01.2018)

Ve více ohledech znepokojivý dokument. Zprvu jde o fascinující případovou studii velmi aktuálního problému – uzavírání se do sociálních bublin a vytváření alternativní reality na základě bludů šířených po internetu. Jenomže režisérka slendermanovskou rovinu postupně opouští, aby se věnovala útočnicím, resp. jejich rodinám, což si vybírá daň v podobě mnoha nic nesdělujících emotivních záběrů plačících tváří. Dívky, které brutálně napadly svou vrstevnici, z dokumentu nakonec vycházejí jako oběti (internetu, kolektivu, psychické poruchy, nikoliv ovšem nedůsledné výchovy). Závažnost zločinu přitom zůstává stát bokem a skutečné oběti se nedostává zdaleka tolik pozornosti jako obviněným, z nichž se i díky tomuto filmu stávají v zásadě celebrity, jejichž „legenda“ se bude na jistých internetových fórech zřejmě šířit podobně jako legenda o Slendermanovi (viz fanouškovské kresby obou dívek s noži v ruce). Za ještě problematičtější než převrácení rolí útočníka a oběti (zčásti možná vycházející z americké mediální kultury, fascinované zločinci) považuji přiživování (se na) mýtu o Slendermanovi. Namísto toho, aby film jasně deklaroval, že jde o povídačky k vystražení teenagerů, snaží se vytvářet hororovou atmosféru fotografiemi a videi se Slendermanem podbarvenými zneklidňující hudbou. Mýtus tak dokumentem ve výsledku (zřejmě nechtěně) není s racionálním odstupem dekonstruován, ale bez většího odstupu spoluutvářen. Nedivil bych se, kdyby po zhlédnutí filmu stoupl počet lidí, kteří začnou na různých místech vídat vysokého muže bez obličeje a s chapadly na zádech. 50% (03.02.2017)

Tie dve dievčatá boli čudné už od prvého pohľadu. Ale takým nezdravým spôsobom. Kebyže som slovenský turista a idem do USA a za slnečného dňa by ma zastavili doobeda vo vyľudnenej štvrti na americkom predmestí a ponúkli by mi cookies, hystericky zvresknem, hodím do nich kofolu v dvojlitrovej PET fľaši a zdrhám. Určite mi nepripadajú ako dve sympatické, neškodné puberťáčky. A samotný film Pozor na Slendermana? Je komplikované pochopiť, čo vlastne chce. Jednak rozpráva o skutočnom prípade dvoch dievčat, ktoré pobodali svoju rovesníčku (prežila, ale schytala skoro dve desiatky bodných rán nožom a do konca svojho života bude traumatizovaná). Jednak je o Slendermanovi, na ktorého svojím krvavým činom chceli zapôsobiť. Zároveň však tento dokument je aj o negatívnom vplyve médií na deti. Plus pátra po tom, čo sa musí stať, aby sa z dvoch detí stali krvilační vrahovia. A filozofuje nad vznikom mýtov, mestských legiend a monštier. Nie málo tém na jeden film! Možno i preto má až dve hodiny. Lenže v ničom nie je dôsledný. Nedoťahuje veci do úspešného konca. Jednotlivé myšlienky nie sú zlé, atmosférické letecké zábery na americké mestečká v lesoch sú strašne inšpiratívne (takmer by ste verili, že Slenderman nie je internetový výmysel, ale skutočný mýtus zo 17. storočia) a samotný zločin je desivý sám osebe. Ale na štvrtú hviezdu by som to nevidel. (13.01.2018)

Asi nejméně příjemný film, co jsem za poslední rok viděl. Na první pohled velmi solidní true-crime, který odpovídá nepokrytě děsivou historku jednoho zločinu. Podivnější je ale přístup, jakým tvůrci zacházejí se samotným Slendermanem. Slenderman není mýtus, městská legenda jako Lochneska, Bunny Man nebo Yetti. Je to fascinující meme, který na sebe nabalil stovky tisíc izolovaných dětí internetu (let's face it - většinou dcery Tumblru s láskou ke špatným fanfikcím), což sice dokument v jedné části rozebírá, ale nedostatečně zdůrazňuje, že Slenderman je jen to - původem hříčka ve Photoshopu, která se absurdní rychlostí rozšířila do všech koutů internetu. Dokument ale místy navádí k zacházení se Slendermanem jako skutečné městské legendě, čímž z pachatelů dělá oběti. Ukazování prstem na nekonkrétní problémy ("the internet being internet", vztah školství a technologie) je snadné, rozebírání skutečných výsledků případu (duševní choroby, podcenění výchovy) naopak zůstává podivně v pozadí. 70% P. S. Pousmání k dobru za Krysaře. (09.02.2017)

Začátek mi přišel, jakoby si ho objednaly rodiny obou dívek obviněných z pokusu o vraždu své kamarádky. Všechna ty dojemná rodinná videa a fotografie, vzlykavé výpovědi zdrcených rodičů – přitom jejich dcery chtěly provést chladnokrevnou a naplánovanou vraždu. Navíc z výslechů bylo patrné, že toho moc ani nelitovaly (no Anissa později ano). Později se vše stočilo na škodlivost internetu, komunitu a celkovou mediálnost fiktivního Slendermana a s tím musím souhlasit. Za dob mého mládí jsme chytré mobily, počítače ani internet neměli, takže jsme coby děcka trávili čas hraním venku, nebo sportovali, chodili na výlety (potom začali internety ve škole, předpotopní mobily s anténami jak kráva co vypadali jak cihly a ti šťastnější měli 386…). Na kokotiny jsme neměli čas a ani nás nenapadly. Dnešní mládež a ty jejich chytré telefony, aplikace, notebooky – většinu času tráví na sociálních sítích a jiných pičovinách. Trošku zamrzelo, že se dokument nevěnoval více i přeživší holčině, ale asi vzhledem k rodině to nebylo možné. Nicméně i já si myslím, že tento dokument se snaží hlavně na škodlivost společnosti a dopad na společnost, manipulaci a zranitelnost slabších jedinců nechat se ovlivnit – což ovšem nemění nic na faktu, že pojednává o dvou náctiletých (málem) vražedkyních, které si odpykají spravedlivý trest v psychiatrických léčebnách! (08.08.2020)