David Gilmour: Live at Pompeii
VOD (1)
Obsahy(1)
Pětačtyřicet let od slavné show, ze které vznikl dokumentární film Pink Floyd v Pompejích, se David Gilmour vrací na místo činu. Skladatel, zpěvák a kytarista legendárních rockerů odehrál v červenci 2016 v kulisách ruin nejstaršího amfiteátru na světě dva spektakulární koncerty. Ze záznamu vznikl ohromující snímek, v němž zazní hity Gilmourovy sólové kariéry i klasiky z vrcholných let Pink Floyd. Zatímco koncert Pink Floyd v 70. letech byl kvůli natáčení bez diváků, tentokrát dvojité show pod Vesuvem přihlíželo na 3000 fanoušků Davida Gilmoura. Jednasedmdesátiletý bard psychedelického rocku si do kapely přizval hvězdné muzikanty jako baskytaristu Guye Pratta, který vystřídal v Pink Floyd Rogera Waterse, bubeníka Steva DiStanislao, klávesistu z Rolling Stones Chucka Leavella nebo dlouholetého spolupracovníka Michaela Jacksona, Grega Phillinganese. Skladby z Gilmourových sólových alb „Rattle That Lock“ a „On an Island“ doplňují chronicky známé skladby Pink Floyd včetně „One of These Days“, „Wish You Were Here“ nebo „Comfortably Numb“. Atmosféru koncertu dotváří dokonalá audiovizuální show plná laserových efektů, pyrotechniky a videoprojekcí na obrovské oválné obrazovce. „Ačkoli už nehraje do půli těla nahý, jinak jako by se David Gilmour vůbec nezměnil - má pořád tak krásný hlas i jeho kytara zní stále s tou stejnou hloubkou i ostrostí teskného blues," líčí v pětihvězdičkové recenzi list The Guardian. (Aerofilms)
(více)Videa (1)
Recenze (29)
Vidět to na místě musel bejt životní zážitek, protože i v multiplesku Cinestar Praha Anděl to bylo úchvatný A to i přesto, že vedle mě seděl a neustále se ošíval a dělal brajgl asi desetiletej smrad, kterej se nudil, protože jeho moudrej tatiček měl geniální nápad vzít malý dítě do kina na hudbu Pink Floyd. Odešli před Time a Comfortambly Numb. Dobře jim tak, hlavně fotrovi. ()
Neskutečný a dechberoucí? No, já to vidím kapku jinak. Velmi zvláštní set list, Gilmour skákal z jednoho období na druhé a zpět. Nemělo to jakousi plynulost. Gilmour hrál senzačně, jako vždy, s hlasem na tom je taky dobře, i když některé pasáže už neuzpíval a tak musel s hlasem níž, ale to nevadí, to je, u těchto hudebních dinosaurů normální. Nerušilo to. Nicméně sbor dvou zpěvaček a zpěváka místy nestíhal, obzvlášť v The Big Gig in the Sky to byla úplně jiná melodická linka. To totéž "těleso" v ostravském koncertu Brit Floyd, to bylo o něčem jiném, tam to zvládla jedna zpěvačka celé bezchybně. Vzhledem k tomu, že tato píseň je postavena vyloženě na tomto pěveckém výkonu, podivuji se nad tím, že to Gilmour takto dopustil, obzvlášť, když je to točeno na záznam pro prodej. Těžce mě sral Guy Pratt s kytarou a basou, skvělý muzikant i skvěle si vystřihl i jednu sólovku spolu s Gilmourem. Ale vůbec jsem nechápal, proč se celý koncert smál jako idiot a dělal tam poghyby jako Lancaster s Parfittem. Vůbec se to k tomu nehodilo. David je skvělý muzikant, ale při čtení názoru, že je to nejlepší současný rockový kytarista, jsem si významně ťukal na čelo. Je to mistr dlouhých tónů, ale třeba technických pasážích by si vylámal zuby. A ještě jedna věc. I na tomto koncertu se ukázala skladatelská genialita Rogera Waterse i Ricka Wrighta. Jestli něco stálo za to, tak především jejich věci. Jako skladatel je Gilmouir podprůměrný. Po prvních třech skladbách jsem uvažoval, že odejdu. Pak přišli Flojdi a nabralo to švunk. Ke kometáři LUKYKUB: já hodnotím záznam, který Gilmour podepsal. Je to jeho práce, jeho výběr, nevěřím, že mu do toho nekdo kafral. Co bylo na pódiu jako celek, mě, v tomto punktu, nezajímá. O tom, že ve svém věku zpívá skvěle, jsem psal, to mi nepodsouvejte něcom, co jsem nenapsal. Každopádně ale nepřišel s ničím novým, ty jeho poslední dvě fošny jsou velká slabota, mám co dělat, abych doposlouchal pomyslné první strany. Prostě mě David, posledních dvacet let, nudí. A že měl Guy Pratt radost, že všechno odsejpá? No, to ano, ale udělat z toho tyátr, konkrétně u takové hudby, to se mi nelíbí. Zepoši jsou, přece jen, něco jiného, nehledě na to, že srandičky dělali vždy. Zkrátka mi tam Pratt, přes veškerý jeho kumšt, fakt nesedl. Například Waters má Daveho Kilmkistera a Snowy Whitea a ti jsou mi stokrát příjemnější svým vystupováním. U Pratta bych to bral při závěrečném přídavku, ale u klasických pinkfljdovek to vypadalo hodně blbě. ()
Jo - neskutečný a dechberoucí. Setlist možná nedává smysl Watersovskejm fanatikům, který požadujou aby se skladby hrály v závislosti na období kdy byly napsány :-D :-D, ale dramaturgicky je bezchybnej - koncert nikde nevázne, není tu žádná uspávací pasáž, psychedeličtější věci střídá přímočařejší, přirozeně rockový blbnutí (tedy na poměry Gilmoura a PF) a všechno spěje do finále, který prostě nemohlo vypadat jinak. Po stránce muzikantů taktéž lahoda; kdo chce slyšet věci jako z desky, ať si pustí desku. Nejlepší fláky: High Hopes (dohra!!), Sorrow, která nabere v instrumentálních pasážích neskutečný grády a Great Gig, naplno využívající všechny tři výborný vokalisty. Pokud jde o živáče, David zadupal Rogera slušně do země. ()
Co vytknout? Zkrátka úchvatný těžko překonatelný zážitek. A to jsem to viděl jen doma ze záznamu. Být na místě, asi by mě už v polovičce při One of these days museli vynést v mdlobách. A to nezmiňuji závěrečnou Comfortably numb. Neskutečné. Hudebně, vizuálně, zvukově... A to prostředí. Snad jen The great gig in the sky byl slabší a tato verze mě nezaujala. Dávám 6 hvězdiček z pěti, méně se nedá... ()
Perfektný zážitok, pritom to ešte nemám všetko napočúvané. Absolútne osobné vrcholy - Shine On, Wish You Were Here a Comfortably Numb, ale vlastne celý koncert som bola vo vytržení. Zároveň to bolo asi najhlasnejšie kino, aké som zažila. Občas som sa už bála o svoj sluch a to som ani nebola v multiplexe. Sprostredkovať v kinách koncerty je super nápad a nech sa len drží. To saxofónové sólo na konci Shine On, na to nezabudnem nikdy. (Lumiere - 13.9.2017) ()
Reklama