Přes prsty

Petr Kolečko se neustále pohybuje na hraně lidové geniality a totálního odpadu a často se stane, že do těch odpadních vod zahučí až po hlavu. Přesně tohle je případ filmu Přes prsty. Obecně mě zajímají filmy se sportovní tématikou, i když se jedná o českou výplachovou romantickou komedii. Občas to totiž i u nás docela vyjde a člověk najde nenáročnou a poměrně zábavnou podívanou. Bohužel tohle je opravdu debilní. Milostný několikaúhelník s pár rádoby scénáristickými zvraty sází na momentální popularitu plážového volejbalu a plejádu známých českých herců. Opět je z toho ale veliká bolest. To se snad ani nedá popsat slovy. V záplavě všech Špindlů a Žen, co dělají zoufalé věci se občas najde nějaká oddychovka, u které se člověk zasměje a vypne (jako Ženy v běhu nebo Po čem muži touží), ale tady není ani těch pár úmyslně vtipných momentů, a tak řadím Přes Prsty po bok lobotomiálních komedií alá Špindl. (15.03.2020)

Tvorbu Petra Kolečka jsem si v posledních letech hodně oblíbila. Bohužel si umí vybrat i slabší chvilky a patří k nim i jeho režijní debut. Komedie z prostředí profesionálního beach volejbalu o nejlepších kamarádkách, které si lžou a vymění si chlapa? Ano, za určitých okolností by se mohlo jednat o dobrou zábavu. Film ale nepodrží ani herecké výkony (jediným tahounem je Langmajer, hlavní ženské postavy byly napsány na facku a jejich představitelky navíc nepovažuji za dobré herečky), ani zoufale nevtipný scénář. Alespoň jsem ale udělala dobrý skutek, protože jsem vytáhla do kina tátu s tetou a ti se výborně bavili. Já teda ne. (10.09.2019)

Podtitul „I hovada mají srdce“ je celkem výstižný, nicméně decentní čuňas Kolečko začíná i se svým sportovním pozadím (myslím tím zákulisí) nebezpečně ztrácet glanc. Způsob, jakým dostal bosého správce Langmajera a trénující Hřebíčkovou do restaurace z úvodu, jen aby mohl předvést další humornou vložku, to byl vrchol tvůrčího zmaru.. (23.01.2020)

Petr Kolečko to má krapet nahoru dolů. Do svého příběhu bez ambicí o milostném trojúhelníku z atraktivního sportovního prostředí původně režiséra hledal, nakonec taktovku vzal (vůbec poprvé) sám. Beachvolejbalistky jsou to hezké, sehrané a nyní se vydrápaly na vytoužené plážové mistrovství Evropy. Jenže mladší z nich začne pomýšlet na miminko (před vrcholem kariéry (!), no, dobře), začnou mít mezi sebou spory a navíc do všeho začne zasahovat osobitý správce volejbalového areálu se zarostlým ksichtem Jiřího Langmajera. A s ním přijdou mnohé vztahové kotrmelce, rozuměj nepravděpodobné nesmysly. On sám je každopádně skutečným hybatelem příběhu, děvčata (sexuální objekty) jsou tu jen proto, aby ukázala zadek nebo dokonalý účes. Chápu, že mnozí neskousnou, že sebevědomému padesátníkovi s tajemnou minulostí všechno projde. Rozvrací vztahy, jiné zase narovnává. Naštve jednu, pak druhou, ale vždy se to samo tak nějak vyřeší a vše zase začne nanovo. Kolečko je (zejména první půlhodinu) hodně rozpačitý, pak ale zejména díky Langmajerovi zesílí třaskavé hlášky (třeba v luxusní restauraci: „Ten plátek musí být tak jemnej a růžovoučkej, že když ho omotám plameňákovi kolem péra, nepozná to!“) a je to fajn záležitost. Kolečko holt slušně vidí do průměrného českého diváka, nic spletitého nevymýšlí, nikam hluboko se nepouští. Samozřejmě je tam celá řada přešlapů, nespočet scén vyšumí do ztracena, ale já si tedy přehlídku nevkusu na domácí scéně představuju jinak. A právě proto dávám přepálené čtyři hvězdy. Navíc když si vzpomenu na nedávné tuzemské bolesti Všechno nebo nic, Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Miluji tě modře nebo Věčně tvá nevěrná... (18.01.2020)

Nečekala jsem vůbec nic a dostala jsem cosi jiného, než klasickou českou romkom (což už je antižánr sám o sobě). To cosi si naštěstí na nic nehraje, beach volejbal je pokoukání na holčiny v bikinách, nechybí zadky (dámské i pánské) ani bujná poprsí, hovorová čeština zaznívá v celé své kráse, žádné stylizované dialogy jak ze slovníku spisovné češtiny z minulého století. Obsazením je to typická kolečkovina, koprodukce se Slovenskem dodala pár méně okoukaných tvaří typu Marián Miezga, Ostrava zas pro změnu nezapoměla na Štěpána Kozuba. Na to, jak se to koupe ve vztahových banalitách ve sportovních kulisách, je výsledek minimálně méně škodlivý, než vulgarity typu Teorie tygra nebo Tátova Volha, které cílovce otloukají o hlavu nesmysly a stereotypy neskutečných rozměrů. (07.11.2020)