Přátelé

Pochlubte se, kolikrát jste je viděli vy?? Já radši pomlčím :) I když je znám nazpaměť, těším se na každičkou epizodku jako bych čekala, co se zas bude dít. Těším se na vtípky Chandlera, Joeyho, který zase vypustí nějakou perlu, Moniku a její dobroty, Rosse a jeho dinosáry, Phoebe, která zase zazpívá smraďocha a Rachel s jejími pokusy někoho zbalit :) Prostě příběhy s humorem , který mi je tak blízký :) (31.03.2009)

Plně si uvědomuju, na čem je založený humor tohohle seriálu, vím, že prakticky všechny vtipné scénky jsou samoúčelné, motivované čistě kompozičně, že se i "vzdělaní" Ross s Chandlerem chovají dost často jako úplně stejní zabedněnci jako Joey (který by opravdu v normálním světě nepřežil), vím, že do chytrosti geniálností typu Monty Pythonů či Atkinsnova Black Adderu mají na hony daleko......... Viděljsemtovšechnotamazpátkynejmíňpětkrát..ufff a je to venku. Ne, tohle je prostě ideální odpočinková záležitost, kdy opravdu můžete hodit logiku a racio za hlavu a vžít se do světa (třebaže umělého) přátelství a pohody. To je taky vše co Přátelé nabízejí- odpočinek a nenáročnou zábavu (kterou zajišťují především Ross a Chandler)-nic víc, ale ani o ždibec míň. Howgh! 100% (18.06.2006)

"Byl jsem v koupelně a zrcadla jsou po obou stranách. Když tam stojíš, čurají s tebou zástupy." Dávno pryč jsou doby, kdy jsem každodenně usedal do červené sedačky, požádal Rachel o kafe, pokecal s Rossem o dinosaurech, nechal si od Monicy vynadat za nedbale pověšený ručník, požádal Joeyho o pár sexuálních rad, přežil Phoebin skřehotavý pokus o zpěv a duševně splynul s mistrem trapného vtipu Chandlerem. Avšak ani při diagnóze Alzheimerovy choroby doprovázené jackpotem ve formě amnézie nezapomenu, jak mi s touto partou bylo dobře. (11.10.2011)

Železně pravidelná salva smíchu, životní vzory a svého času i můj nejoblíbenější seriál. Každá postava je přesně charakterově daná, každá má nějakou svoji slabost, na kterou ji lze nachytat a určitě každý z nás zná někoho, kdo balí holky na potkání, dělá nervozní vtípky, miluje vědu, nenechá si ujít žádný módní časopis, zbožňuje uklízení nebo je prostě jen mimo. Těžko říct, jestli by se Přátelé ujali i dnes, vždy když se na ně začínám dívat od začátku, tak se u prvního dílu přistihnu, že bych mu možná nevěřil, že to dotáhne tak daleko, na deset naprosto krásných let. O málokterém výtvoru platí tak moc, že se v něm poznáte, že je ze života. A dívat se na poslední díl je jako byste nechávali odjet nejlepší kamarády. (11.01.2006)

Čím víc se na to teď koukám, tím víc si uvědomuju, jak mě štve ideologie seriálu. Nechutnej feminismus (ženský blahosklonně odpouštějící mužům vyprávějícím vtipy ponižující ženy, chlap nikdy nemá proti ženský pravdu apod.) a takřka oslavování omezenosti a nevzdělanosti (zvlášť u Rachel, kterou bych po deseti minutách asi vyhodil z toho jejich balgónu). Postavy se zhusta chovají tak debilně, že to zkrátka není vtipné, jen uboze směšné. Proč anpř. Phoebe nikdo neřekne, že nebude slavná, protože umí hovno. Oproti tomu vedlejší postavy, který jsou v seriálu považovaný za magory/inteligenty/muže co nenávidí ženy, mi přijdou vesměs normální. A ta nechutná podbízivost celebritám - "Jé, můj syn chodí do školy se Stingovým synem." Bléé. (18.08.2006)