Ermitáž – síla umění

Informačně poměrně bohatý dokument, od kterého jsem ale čekala něco trochu jiného. Spíše než o samotné Ermitáži a jejích uměleckých dílech je o důležitých historických okamžicích, panovnících či umělcích, kteří měli na jedno z nejslavnějších světových muzejí vliv. Takže tu zazní poměrně dost informací z různých úseků ruské historie (ač se nejde zrovna moc do hloubky), snímek také obsahuje působivé záběry z Petrohradu, interiérů i exteriérů. Měla jsem ale místy trochu problém vše pojmout, zejména kvůli tomu, že jsem se zároveň snažila číst titulky (italštinou ani angličtinou, které zaznívaly nejčastěji, nevládnu bohužel až tak plynně) a vše naráz se stíhat úplně nedá. A očekávala jsem také asi mnohem více záběrů přímo z Ermitáže. Pro mě na pomezí tří a čtyř hvězd, nakonec dávám čtyři a vidím to tak na 65 %. (17.01.2021)

Veľmi pekný a prínosný dokument mapujúci celú históriu nielen múzea, ale aj osobností s ňou spojených. Pri tom prináša mnoho detailných informácií, zaujímavostí. Dokonca takých nečakaných, naozaj bezchybný dokument pre milovníkov histórie a pikošiek. Ak sa niekto pri dokumente nudil, tak zrejme nemá rád umenie ani dejiny. Ak tu niekto tvrdí, že dokument nie je určený tým, ktorí nevedia po taliansky alebo anglicky, tak si zrejme zabudol pozrieť verziu v dabingu. Pretože hodnotiť dielo podľa toho, že ja nerozumiem originálnemu jazyku je fakt už cez. (13.01.2022)

Milovník a znalec umění se z tohoto dokumentu nedozví nic, co by už dávno nevěděl. Všechna fakta o muzeu jsou základní, nedochází k nějakým analýzám děl nebo epochy. Zajímavé informace může přinést jen těm divákům, kteří ví že Ermitáž sídlí v Petrohradu a Petrohrad leží v Rusku, a tím to u nich hasne. :-)) Je to ovšem celé pěkně nasvícené, má to příjemné plující, pozvolné tempo, a když se z reproduktorů v kině ozvou hluboké basy ruských hudebních klasiků, tak je to opravdový zážitek. Záběry jsou většinou z nočního Petrohradu, aby nebyl rušen poetický dojem tvrdou denní realitou. Město, tedy centrum bylo postaveno během pouhých sedmdesáti let. Je to jakési obří rychloměsto z osmnáctého století. Diderot, jak si z jeho díla pamatuji, nazval Petrohrad obřími kasárnami. Cituje se často z děl ruské literatury. O Ermitáži samotné je tak polovina tohoto dokumentu, zbytek je o dějinných událostech samotného Ruska potažmo Petrohradu. Občas záběry na mistrovské dílo, ale všechno jsou to notoricky známé kusy, takže trošičku hlubší znalec se, jak píšu, nic nového nedozví. Vlastně přece jen jsem se něco nového dozvěděl, - že Ermitáž, nejprve lidem označená jako kolosální aristokratická, nabubřelá krávovinka se stala během obléhání Petrohradu, tehdy přejmenovaného na Leningrad, úkrytem pro nacistickou invazí sužovaný prostý lid. Nekultivovaným lidem vysmívaný a nepochopený komplex se stal pro ně paradoxně záchranou Noemovou archou. (02.12.2019)

Hezky nasnímané dřístání spíše o historii Petrohradu, než by se tvůrci věnovali Ermitáži a obsahu muzea. Pobavila vsuvka o tom, kterak tupý bolševik prodal do USA řadu významných mistrovských děl, včetně ucelené knihovny, čítající 2800ks knih, které prokazatelně patřily dvěma carům, aby měla budovatelská "velmoc" skvějící se na nekonečných pláních březových, zlaťáky na traktory. Takto tupý může být jen bolševický rusák, neboť i takový parazit, jako byl Áda, dobře věděl, jaká měna je vlastnit díla renesančních velikánů. Pochopitelně jakákoli spolupráce Ermitáže se západem byla nepřípustná a tak nezbylo zaostalé světové velmoci nic jiného, než se po svou celou socialistickou éru hrabat se sítkem v zemi a vyhrabat tak pozůstatky všelijakých prapodivných civilizací, o kterých běžně člověk ví kulové, poněvadž tyto nomádsky putovali kajsi kolem Mongolska a ták, no a tvářit se pak u těch vyložených hrnců do vitrín ohromně důležitě. Gró Ermitáže totiž činí exponáty získané výhradně za carského Ruska. Tedy krom těch sbírek, které byly znárodněny několika soukromým sběratelům, kteří už kolem roku 1905 dokázali odečíst význam díla Cezánna, Picassa, Gauguina, Matisse a dalších velikánů moderního umění. Sbírky jim byly zabaveny a vystaveny v muzeu, které se pyšní "jako jediné na světě tím, že nikdy žádné dílo neukradlo". Tak, tak, milé děti. Z pohádky do pohádky. Nebýt jedné Káči německé, vzdělané, šikovné a s vytříbeným vkusem, Rembrandti a Tiziani by nekoukali do nekonečných bílých nocí, nýbrž by žili zcela běžným, západním nočním životem..., no nic no... (27.12.2020)

Vizuálně dobře ztvárněný dokumentární film, bohužel pro čechy kteří nemluví italsky a anglicky plynule to bude strašná nuda a celkové je to trochu moc ukecané. Také moc nechápu pro koho přesně je, opravdoví obdivovatelé umění si tam můžou zajet a dohledat si info online a neobdivovatelé umění u tohoto usnou. (01.12.2020)