See In AO

„MASUMI… LEGENDÁRNÍ BÍLÝ DELFÍN VÁŽNĚ EXISTUJE.“ V této adaptaci vizuální novely se podíváme na učitele potápění Kyouyu a jeho milostné pletky s místními děvčaty. » Co se mi líbilo: 1) Futurističnost. Zápletka vzniknuvší v na první pohled zajímavém prostředí mě celkem oslovila. Oceánské město, pokročilá robotika, výzkumák… Jako, proč ne! 2) Krebsa a hudba. Jedním slovem decentní. Sice je vidět, že je to jasná nízkorozpočtovka, ale snaha tvůrců tentokrát nevyšla nazmar. Ba co víc, jsme v roce 2001 a v tomto roce nelze očekávat propracovanou kresbu, že… Hudba mi sedla především v závěru druhé kapitoly, kdy její podkres byl moc fajn. 3) Yui. Ta spolu s Miyu (se kterou ale Kyouya nakonec nic nemá) poutaly moji pozornost. Blonďatá osobitá slečna, jejíž modrá kukadla mě hned odzbrojila, je nejzajímavější slečnou v celém titulu. Její příběh se mi i přes nedostatky líbil. 4) Něžná erotika. Tuhle variantu mám nejraději. Žádný hardcore, hezky něžně a pomalu. Perverznost stranou, na tohle se dá koukat s čistou hlavou. » Co jsem nemusel: 1) Krkolomný děj. Je na škodu, že se tu do příběhu dostáváme jen jako omylem. Není nám nic vysvětleno, kde se tu najednou bere Miyu a její dvojče. Člověk musí probádat net, aby se dozvěděl, která bije. Takhle se to nedělá. Ještěže druhá část je zpracována o poznání lépe. 2) Oslovení onii-chan. Tak tohle není pro mě. Skřípal jsem zuby, když každá holka, co měla na Kyouyu spadeno, ho oslovovala bratříčku. Já chápu, že alabamské metody oslovování byly přijaty v Japonsku více než za své, avšak při sexu by to slečny už vykřikovat nemusely… » Shrnutí: Popravdě, čekal jsem to horší. Sice mám výhrady ke zpracování, nicméně jsem si sledování užil. Jen podotknu, že titulky jsou někdy fakt totálně mimo a doporučuji se spolehnout spíše na vlastní odposlech. Počkat, já už mám natolik degradovaný mozek, že tomu i rozumím? Kam jsem to dopracoval… Shlédnuto v japonském znění s anglickými titulky v severoamerickém vydání (03.05.2020)