Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta

Pojmem surrealismus se u Švankmajera šermuje až neadekvátně často, zrovna tady je ale doopravdy na místě. Důvěrně známé předměty v nových, běžné logice se vymykajících vztazích a souvislostech. Jde o to, zda na tu hru přistoupíte, a pokud ano, nakolik vás právě tyto kombinace deštníků a šicích strojů na těchto konkrétních pitevních stolech osloví. Mě tak napůl. (04.10.2013)

V tomhle krátkém filmu jsem nehledala žádnou hlubší myšlenku, ale prostě jsem bavila pohledem na rozpohybované krásné staré dětské hračky, které ale nejsou zdaleka tak roztomilé, jak o nich většinou smýšlíme, ale - když je ponecháme samy sobě - právě naopak dokážou být až děsivě kruté. A černý kocour, který s děsivou pravidelností trestá každé zbloudění v bludišti - čeho vlastně? (29.07.2008)

+3* Když už mám Švankmajera mezi mými oblíbenými režiséry, tak to abych byl sjel jeho filmografii. Žvahlav je animačně hodně povedený a i bez pochopení abstraktní poetiky básně Lewisa Carrolla se dá na to dívat. Ve spojení s ní má surrealismus smysl ;-) Dávám silnější 3 žvězdly ... [ PŘÍBĚH: 0 /// SMYSL: X /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 3 /// STYL: 2 /// CASTING: X (3*MAX) ] (04.02.2020)

Švankmajerovu vizuálnu stránku zbožňujem ale u mňa funguje na 100% iba vtedy ak je popri jeho znepokojúcicg výjavoch aj pevný dej, hoci je zbalený do vlhkého surrealistického oparu, ako napríklad v ALICE (1988) Jabberwocky je síce fajn, scénka v ktorej z bábiky vyliezajú je bombová ale nemal som z toho pocit, že by mi to vyrazilo dych. Hoci myšlienka znázorniť poetickou formou detstvo a myšlienky ním spojené, je perfektný nápad. Kebyže si to pred pozretím nezistím asi by som na to pravdepodobne nedošiel. (21.02.2016)

Mistr Švankmajer oživil cokoliv: bahno, kameny, nábytek, listí, kostry, jazyky... zanimoval taky živé objekty, zvířata... a člověka. Podivné? Švankmajerovské. Autor obejkty neoživuje "mechanicky", ale odhaluje jejich "tajný" život, jejich obsah. Snímek Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta označuje sám tvůrce za "hru návratu do dětství" - je to jakási osobní vzpomínka na svět dětství, kdy je právě hra hrou, tzn. podřízená sama sobě. Hračky zde přebírají roli stylizovaných loutek, marionet či masek (jako tomu bylo u jeho dřívějších filmů). Osobité ztvárnění světa her a dětské svobody, v němž je krutost jeho přirozenou součástí. K zhlédnutí a k vlastnímu posouzení zde: http://www.youtube.com/watch?v=ndBgrp2F-Kk&feature=related (05.03.2009)