Mr.Apache

Obyvatel domova důchodců začne věřit, že objevil klíč k návratu do mládí. Podaří se mu o tom přesvědčit i své spolubydlící? A objevil ho skutečně? To se (možná) ukáže jedné letní noci. (- - - -) Nejdříve jsem viděl Spielbergův remake natočený pro Twilight Zone Movie z roku 1983. Spielberg přidal postavu černocha, který je zásadním hybatelem děje. Hraje ho charismatický Scatman Crothers, opilý noční dozorce z Přeletu přes kukaččí hnízdo. Právě to u mě při sledování originálu vyvolalo silný pocit spojitosti mezi Přeletem a Kick the Can. Samozřejmě tím původním Kick the Can. Spielbergova verze neobsahuje žádný konflikt. Tam jde jen o to, aby Scatman přesvědčil ostatní, že kouzlo funguje. Verze Serlingova už ale nejen naznačuje konflikt rebel versus autorita (Charles vs ředitel domova), ale i potřebu svobody, kterou je Charlesova touha po návratu do mládí především. Jak se nakonec ukáže, stejně tak je to i potlačovaná touha Charlesova oponenta Bena. ("Take me with you, Charlie. Take me with you.") Jenže osvobodit se, to chce mít koule. Tak jako má v Přeletu McMurphy - chodící to příklad existence lidské touhy po svobodě - vliv na ostatní pacienty, zdecimované systémem, představovaným Velkou sestrou, tak v Kick the Can zastává podobnou úlohu Charles. A Ben, "věřící" v pevně daný řád věcí, není (ačkoliv by mohl a v srdci touží být) jeho Indiánem. Je jeho Jidášem. (- - - -) Velice se mi líbí v Twilight Zone už několikrát nabídnuté dvojí vysvětlení případu. Zatímco Spielberg v remaku vůbec nepochybuje o funkčnosti nadpřirozeného motiivu, ba vyloženě se v něm ráchá, Sterling je sofistikovanější. V závěru, kdy hrající si chlapec (nyní už opravdu věřícího) Bena nepoznává, připouští, že vše může být jen iluze. Stejně jako může být iluzí i svoboda. Je ale lepší mít alespoň tuto iluzi, než jistotu ničeho (tedy řádu). Viz "kukačka" McMurphy a jeho "aspoň jsem to zkusil". (- - - -) Zajímalo by mě, zda by na mě ten příběh působil stejně, nebýt Spielbergova remaku. Ten mi možná (a možná taky ne) pouze díky v originále neexistující postavě (či jeho představiteli), vnukl všechny tyto souvislosti. Teď už se ale na Kick the Can nelze dívat jinýma očima. V podstatě tady ale určitě nejde o nabízející se paralely mezi zdejším domovem důchodců a Keseyho ústavem Velké sestry. Ty jsou (pokud si je takto implikujeme) sice silné a dobře fungující, ale hlavní myšlenka je ve skutečnosti mnohem starší než obě tato dila. Lidská touha po svobodě a štěstí (a je v podstatě jedno z jakých okovů se chcete vymanit) je silnější a důležitější než zdánlivý řád, udržovaný v chodu autoritativní mašinérií. Řád, ve kterém může být spokojený (a to ještě jen naoko) pouze zlomený člověk. Lidi jako Charles Whitley nebo Randle McMurphy zastaví jen smrt nebo lobotomie. Touhu po kouzle zvaném svoboda (máloco ji symbolizuje tak dobře jako mládí) nezastaví nic. Bude tady pořád, ať už je u kormidla Velká sestra, Adolf nebo Andrej.

Moje celkově čtvrté setkání se strašidelnou břichomluveckou loutkou. Předtím jsem s ní měl tu čest v Tales from the Crypt (5/5), Buffy (5/5) a pak ještě v jednom filmu s Anthony Hopkinsem (3/5). Chronologicky je tenhle kousek ovšem první. Ostatně, tak jako v Twilight Zone kde co.

Často citovaný i parodovaný sci-fi příběh s vtipně strašidelnou pointou patří k zlatému fondu Twilight Zone. Mimochodem, skvěle vypadající mimozemšťani.

Dva chlapi, jedna místnost a kulečníkový stůl. Na to, že vlastně celou epizodu jenom sledujeme jednu jejich hru, opravdu skvělé. Vyznat se v kulečníku, možná přidám ještě hvězdu navrch.

Jedna vdova, jeden zmrzačený voják a podivný průvod na samém konci války Severu proti Jihu. Ambiciózní dílo, plné mlhy a melancholie.

"Je mi to jedno. Říkám vám, je mi to jedno. Jsem lidská bytost a existuju! A jestli vyslovím jedinou myšlenku nahlas, tak ta myšlenka bude žít, i když já budu v hrobě!" Burgess Meredith po Time Enough at Last podruhé v Zóně soumraku. A opět jako milovník knih. Tentokrát jako občan státu, ve kterém vám za tuto zálibu nadělí jediný možný trest: Trest smrti.

Kdyby byly Tales from the Crypt sci-fi seriálem, vypadalo by to nějak takhle. Pamatuju si, jak jsem byl nadšen epizodou Midnight z Doctora Who. A prosím! Oni samozřejmě něco velmi podobného udělali už 40 let předtím v Twilight Zone. Typické.

Napínavá historka o velmi neobvyklé sázce. Konec nejspíš nikdy neuhádnete. Rod Serling si zahrál na Roalda Dahla a zvládl to na jedničku.

Pokud bych měl vybrat nějakou esenciální epizodu Twilight Zone, byla by to nejspíš právě tahle.

„Room for one more, honey!“ Infantilní tanečnici, která se zotavuje z celkového zhroucení, se pořád dokola zdá stejný sen, na jehož konci jsou záhadné dveře číslo 22. Má tento sen nějaký zvláštní význam, nebo jde jen o známku postupující duševní choroby? Dozvíte se v této epizodě.